Článek
Radek si dlouho říkal, že by jim mohla udělat dobře. Jen oni dva, bez shonu a každodenního chaosu. Když se ale zpětně ohlédne, vzpomíná na ten týden jako na něco, co mu obrátilo život naruby.
Odletěli z Prahy v pondělí ráno. Už na letišti mu přišla jeho žena Klára jiná – klidnější, rozesmátější, možná až příliš uvolněná. Říkal si, že to bude tím, že po letech mateřských dovolených si konečně dovolila vypnout. Neřešil to. Vlastně byl rád. Když po příletu dorazili do hotelu a ubytovali se v klimatizovaném pokoji s výhledem na bazén, měl pocit, že všechno je tak, jak má být. Alespoň na pár dnů.
První dny probíhaly skoro idylicky. Pláž, drinky, večerní animace, občasná hádka o blbosti. Vše, co člověk na dovolené čeká. Jenže ve čtvrtek se stalo něco, co Radek do dneška nedokáže úplně pochopit.
Bylo krátce po poledni, slunce pražilo a většina hostů se chladila v bazénu. Klára se zvedla s tím, že si jde zaplavat. Vzala si plavací brýle a skočila do vody jako ryba. Radek si všiml, že se jí někdo dívá. Mladý Egypťan, asi z personálu, co pomáhal kolem bazénu. Když se jejich oči potkaly, nepřišlo mu na tom nic divného. Jenže o chvíli později k ní ten muž připlaval. A začali si povídat. Dlouho. A tiše.
Než stačil vstát a jít za nimi, Klára už zase plavala pryč. Muž zůstal stát v mělké vodě, jako by o nic nešlo. Jenže Radek měl ten zvláštní pocit, že něco nehraje. Večer se Kláry mezi řečí zeptal, co to bylo za muže. Odpověděla, že jen zaměstnanec, který jí ukazoval, kde je bezpečná hloubka. A hned přešla k jinému tématu. Působila nervózně. A pak začal být nervózní i on.
Další den si Radek přivstal a šel k bazénu dřív. Muž tam byl zase. A jakmile přišla Klára, okamžitě se vydala za ním. Tentokrát už bylo jasné, že se znají víc, než tvrdila. Smáli se, mluvili šeptem, vypadali jako dva, co se dlouho neviděli a konečně mají čas jen na sebe. Radek vstal, došel k nim a bez pozdravu se postavil vedle své ženy. Na vteřinu nastalo trapné ticho. Muž se omluvil a odešel.
Klára si sundala brýle a řekla jen: „Tohle jsem ti chtěla říct až doma.“
„Co přesně?“ zeptal se. Odpověď nepřišla hned. Jen pohled, jaký u ní neznal.
Zbytek dne proběhl v dusnu. Večer už to nevydržel a nutil ji, aby mu všechno vysvětlila. Nakonec přiznala, že toho muže zná z dřívějška. Pracoval kdysi v jiném hotelu, kde byla s kamarádkou před lety. Prý spolu něco krátce měli. Nečekala, že ho tady znovu potká. Nevěděla, co s tím. Prý mu hned řekla, že je vdaná, že to nemá smysl. Ale taky přiznala, že to v ní něco otevřelo.
„Já jsem na všechno zapomněla. Na sebe. Na to, kdo jsem byla, než přišly děti. A když jsem ho viděla, připomněla jsem si, že jsem někdy někoho zajímala. Jen tak. Bez plenek a nádobí.“
Radek neřekl nic. Bolelo ho to. Věděl, že není dokonalý. Ale nemyslel si, že by Klára měla důvod utíkat v myšlenkách jinam. Ta představa, že se jí v hlavě honí někdo cizí, zatímco spolu sedí u snídaně, ho dusila.
Dovolenou dojeli. Už bez hádek, ale i bez těch dřívějších doteků a úsměvů. Po návratu domů pár týdnů žili spíš vedle sebe než spolu. Nakonec šli na terapii. Ne kvůli té epizodě u bazénu, ale kvůli všemu, co se nahromadilo.
Dnes říká, že mu to otevřelo oči. A že to otevřelo i Kláře srdce. Prý si znovu našli cestu – ne kvůli Egyptu, ale právě navzdory němu.
