Článek
Všechno to začalo nevinně. Táta, bývalý amatérský hokejista s koleny opotřebovanými stejně jako jeho oblíbený dres, se posadil do svého křesla – trůnu pro hokejového krále. Máma, která hokej jinak sleduje spíš očima než srdcem, přinesla mísu brambůrků a snažila se působit zúčastněně. Můj bratr Petr, zarytý fanoušek s encyklopedickými znalostmi o každém hráči, už byl nalepený na televizi s napjatým výrazem, jako by sám stál na modré čáře. A já? Já jsem se snažila udržet klid, vnitřně připravená na to, co přijde.
Jako nejmladší jsem si obvykle držela neutrální pozici, ale letos jsem měla tušení, že mi to nevyjde. První třetina probíhala ještě poměrně klidně. Občasné povzdechy, když naši minuli branku, sem tam tiché „no tak!“ od táty.
Pak ale přišla první branka soupeře. A s ní i první trhlina v rodinné fasádě. „Co to ten brankář dělal?! Vždyť mu to tam proklouzlo jako mýdlo!“ zahřměl táta a málem shodil misku s brambůrky. Petr ho hned zpražil pohledem: „Tati, uklidni se, to byla teč! Za to nemůže!“ Máma se snažila situaci uklidnit: „Ale no tak, kluci, je teprve začátek.“ To už ale bylo pozdě. Semínko sváru bylo zaseto.
Druhá třetina se ukázala být epicentrem naší rodinné hokejové apokalypsy. Naši dostali přesilovku a očekávání vystřelilo do nebes. „Teď! Teď to tam musí padnout!“ křičel táta a máchal rukama. Petr, který si pamatoval každé číslo dresu a oblíbený oběd každého hokejisty, začal analyzovat taktiku: „Měli hrát přes křídlo, ne přes střed! Vždyť je to jasné!“ V tu chvíli jsem se ozvala i já. „Ale vždyť to zkusili, jen jim to nesedlo! Je to hokej, ne šachy, nemůžou vědět všechno dopředu!“
To byla chyba. Velká chyba. Táta se na mě podíval, jako bych právě navrhla zrušení piva. „Co ty o tom víš, holka? Ty tomu rozumíš jako koza petrželi! Hokej je o logice a předvídavosti!“ Máma se snažila zasáhnout: „Ale vždyť ona má pravdu, není to jen o taktice, je to i o štěstí!“ To tátu rozčílilo ještě víc. „Štěstí?! Tohle není o štěstí, to je o tom, jestli makají! A oni teď nemakají!“ Petr si povzdechl a otočil se na tátu: „Tati, ty jsi moc emotivní! Hokej se nedá hrát jen na emoce!“ V tu chvíli se zdálo, že se obývák promění v boxerský ring. Každý měl svou pravdu, každý byl přesvědčen o své neomylnosti. Vzduch byl naplněn frázemi jako „vždyť říkám!“, „to je blbost!“, „ty tomu nerozumíš!“.
Největší vrchol ale přišel, když se rozhodovalo o sporném gólu. Rozhodčí dlouho váhali, zkoumali video, a napětí by se dalo krájet. Táta se postavil a s rukama v bok komentoval každý detail opakovaného záběru. „Vždyť je to jasné! Puk přešel čáru! To musí být gól!“ Petr kroutil hlavou: „Ne, tati, tam byla hokejka! Překážel jim v brankovišti, to se nepočítá!“ Máma se snažila zachovat chladnou hlavu a navrhla: „Co kdybychom se na chvíli uklidnili a počkali, co řeknou?“ V tom okamžiku se ozval komentátor s verdiktem: „Gól neplatí!“ To byla rozbuška. Táta se zhroutil do křesla s výkřikem: „Neuvěřitelné! Zase nás okradli! Vždycky nás poškodí!“ Petr se naopak zaradoval: „Vidíš, tati? Měl jsem pravdu! Je to férové rozhodnutí!“ A v tu chvíli se do toho vložil i náš pes, bernský salašnický, který se vyděsil toho všeho křiku a začal štěkat jako zběsilý. Situace eskalovala do absurdních rozměrů. Mísa s brambůrky se převrhla, dálkový ovladač byl ohrožen pěstí a já jsem si přála, abych měla někde neviditelný plášť.
Třetí třetina byla už spíš jen taková doznívající ozvěna. Naši sice prohráli, ale to už nikoho moc nezajímalo. Důležitější bylo, kdo měl pravdu a kdo se mýlil. Debata se přesunula od hokeje k tomu, kdo je v naší rodině neuvěřitelnější tvrdohlavý paličák. Táta se uraženě odvrátil od televize, Petr si něco mumlal pod nos a máma se snažila posbírat brambůrky a zbytky důstojnosti. Já jsem si jen povzdechla a zapřísahala se, že příště budu hokej sledovat buď v jiné místnosti, nebo z jiné planety.
Když zápas skončil, obývákem se rozhostilo ticho, husté a nepříjemné. Nikdo se s nikým nebavil. Táta si šel číst noviny, Petr si nasadil sluchátka a máma odešla do kuchyně, zřejmě připravovat něco, co by mohlo zchladit naše horké hlavy. Věděla jsem, že to trvá vždycky chvilku, než se emoce uklidní a ledy se prolomí. A taky se stalo. Asi po hodině, kdy už jsem si myslela, že budeme žít v tiché domácnosti až do konce mistrovství, táta znenadání promluvil. „No tak, Petře, přiznej se, že to bylo trochu sporný, ne?“ Petr se pousmál. „No, tati, uznávám, že tam byla nějaká možnost, že to byl gól. Ale prostě to neplatilo.“ A už se to vezlo. Začali si znovu povídat, analyzovat, tentokrát ale s mnohem větším klidem a nadhledem. Máma přinesla čaj a sušenky a najednou bylo v obýváku zase příjemně. Všichni jsme se zasmáli tomu, jak jsme se dokázali rozčílit kvůli jednomu zápasu.
Vždyť je to přece jenom sport! A tak jsme se zase smířili, jako vždycky. Hokej nás sice na chvíli rozdělí, ale nakonec nás vždycky znovu spojí. S vědomím, že příště to bude zase to samé. Stejné hádky, stejné emoce, stejné usmíření.
A já? Já si jen v duchu slibuji, že příště si vezmu špunty do uší a budu si dělat poznámky, abych se mohla aktivněji zapojit do debaty a nebýt jen tichým pozorovatelem rodinné hokejové show. Protože i ten chaos má své kouzlo, a hlavně, je jen náš. A to je na tom to nejkrásnější.
