Článek
Bylo to jako včera. Ten pocit, když se dozvíte, že ve vašem manželství je někdo třetí. Jako by vám někdo vyrazil dech, pak vám nalil do žil ledovou vodu a nakonec vám ještě srazil brýle. Bylo to zničující. Hádky, pláč, obviňování, tiché noci plné samoty. Nakonec rozvod. Rozvod, který mě stál kus duše, kus srdce a taky spoustu peněz. A ta žena? Ta tenkrát pro mě byla jen karikatura. Ta mrcha, co mi ukradla manžela. Ta, kterou jsem nenáviděla víc než cokoli na světě.
Uběhlo pár let. Z rány se stala jizva. Naučila jsem se žít sama, postavila jsem se na vlastní nohy. S mým ex-manželem jsme se snažili udržet alespoň nějaký vztah kvůli dětem, i když to šlo ztuha. A pak přišel ten telefonát. Jeho hlas byl jiný, než obvykle. Roztřesený, plný starostí. „Ona je nemocná. Moc nemocná. Potřebuje pomoct.“
A tak to začalo. Nejdřív jen sem tam nějaká prosba o odvoz, když on nemohl. Pak se to stupňovalo. Chemoterapie, ozařování, nekonečné kontroly. A najednou jsem zjistila, že trávím víc času s ní v čekárnách nemocnice než kdekoli jinde. Že jí podávám ruku, když je jí zle, že jí držím vlasy, když zvrací. Že poslouchám její stížnosti na bolest, na únavu, na ten zpropadený život, který se jí teď hroutí před očima.
Víte, bylo to divné. Ze začátku jsem si říkala, že to dělám jen pro děti. Aby měly tátu klidného, když se nebude muset starat o ni. Nebo snad, abych si dokázala, že jsem „nad věcí“? Že jsem lepší člověk? Možná. Ale pak se to začalo měnit. Když s někým trávíte hodiny a hodiny v nemocničním prostředí, mizí ty masky. Mizí ta nenávist, ty předsudky. Vidíte jen člověka, který trpí. Člověka, kterému je zle, který se bojí.
A já jsem viděla, jak se ta „mrcha“, ta karikatura z mých nočních můr, proměňuje v křehkou ženu. Ženu, která se bojí o svůj život. Ženu, která pláče, když jí padají vlasy. Ženu, která potřebuje podporu. A já, ta, která ji kdysi tolik nenáviděla, jsem se stala její tichou oporou. Nikdy jsme nemluvily o minulosti. Nikdy jsme se nedotkly toho, co se stalo. Mluvily jsme o počasí, o jídle, o doktorovi. Ale v tom tichu mezi slovy bylo tolik nevyřčeného pochopení.
Jednou jsme seděly v čekárně a ona usnula s hlavou opřenou o moje rameno. Její dech byl slabý, nepravidelný. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že už necítím nenávist. Že cítím soucit. Že se starám. Ne o ni, jako o ženu, která mi ublížila. Ale o ni, jako o lidskou bytost, která prochází peklem. A v tu chvíli jsem se cítila, jako bych složila obrovské břemeno. Břemeno nenávisti, které jsem v sobě nosila tak dlouho.
Když se vrátila domů po další chemoterapii, její muž – ten můj ex-manžel – ji objal s takovou něhou, že se mi sevřelo hrdlo. A já jsem věděla, že to dělám správně. Že jsem udělala správnou věc. Že jsem se rozhodla pro soucit místo nenávisti.
Život umí být pěkně ironický. Občas se stane, že ti, které jsme kdysi viděli jako největší protivníky, se najednou ukážou jako nečekaní společníci. Někdy se ty nejhlubší rány zahojí tak zvláštním způsobem, že tomu sami nemůžeme uvěřit. A jindy, i v tom největším trápení, člověk najde kousek světla přesně tam, kde ho v životě vůbec nečekal.
