Článek
V práci si obvykle dávám oběd rychle. U stolu, mezi řečí, s mobilem v ruce. Ten den jsem ale byla unavená. Hlava plná starostí, žaludek sevřený stresem. Vzala jsem si krabičku s jídlem a rozhodla se, že si sednu k oknu v zadní části kantýny. Tam obvykle nikdo neseděl. Klid, světlo, výhled na parkoviště. Ideální místo.
Aspoň jsem si to myslela.
Sotva jsem se posadila, všimla jsem si zvláštní atmosféry. U vedlejšího stolu seděli dva muži a žena. Nemluvili spolu, ale ticho mezi nimi bylo těžké. Nešlo o běžné mlčení. Bylo v něm napětí, které se dalo krájet.
Rozbalila jsem si oběd a snažila se je ignorovat. Jenže pak přišel další kolega, přisedl si k nim a bez pozdravu položil tác na stůl. Židle zaskřípala. Žena si hlasitě povzdechla.
„Tak co, vyřešilo se to?“ zeptal se nově příchozí.
Jeden z mužů se ušklíbl. „Vyřešilo. Jako vždycky. Zase jsem byl ten špatný.“
Žena zvedla oči. „Protože jsi to zkazil. Ne poprvé.“
Najednou jsem věděla, že jsem si sedla na špatné místo. Ne fyzicky. Symbolicky. Tohle nebyl obyčejný stůl. Tady se evidentně řešily věci, které už dlouho hnily pod povrchem.
„Nezačínej,“ odsekl muž. „Nemám na to náladu.“
„Na co máš náladu?“ zvýšila hlas. „Na to hodit všechno na ostatní?“
Kantýna ztichla. Lidi u ostatních stolů přestali mluvit. Někteří se nenápadně otočili. Já ztuhla s vidličkou v ruce. Ode jít by bylo nápadné. Zůstat bylo nepříjemné.
Druhý muž se konečně zapojil. „Hele, tohle není místo ani čas.“
„Naopak,“ vyštěkla žena. „Je to ideální. Ať všichni slyší, jak to tady funguje.“
Padala slova o podrazech, o mailech posílaných za zády, o zásluhách, které si přivlastnil někdo jiný. O vedení, které mlčí. O frustraci, která se hromadila měsíce.
„Víš, co mě štve nejvíc?“ řekl první muž. „Že se tváříš jako oběť. Přitom jsi to byla ty.“
Žena se zvedla ze židle tak prudce, až spadla lžíce na zem. „Nemluv na mě tímhle tónem.“
Stála nad nimi, ruce se jí třásly. „Každý den tady sedím a poslouchám, jak jsem neschopná. A když se ozvu, jsem hysterka.“
Někdo v kantýně zakašlal. Jiný si rychle sbalil tác a odešel. Já cítila, jak mi buší srdce. Tohle už nebyla jen hádka. Bylo to vyvrcholení dlouhého boje.
„Sedni si,“ řekl klidně druhý muž. A tím to pokazil.
„Neříkej mi, co mám dělat!“ křikla žena. „Ty nejsi můj nadřízený. Ty nejsi nic.“
První muž se zvedl taky. Stáli proti sobě. Dva kroky od sebe. Slova se změnila v osobní útoky. Padly urážky, které se nedají vzít zpět. O rodině. O schopnostech. O minulosti.
V jednu chvíli jsem si byla jistá, že dojde na ruce. Ne proto, že by někdo chtěl, ale protože už nebylo kam ustoupit.
Nakonec zasáhla vedoucí kantýny. Zavolala ochranku. Lidi se rozešli, jako by skončilo představení. Jen já tam pořád seděla, s vystydlým obědem a pocitem, že jsem viděla něco, co se nemělo stát veřejně.
Když je odváděli pryč, žena měla slzy v očích. Muži se dívali do země. Nikdo nevyhrál.
Odpoledne se po firmě šířily drby. Každý měl svou verzi. Pravda se rozpadla na kusy.
Já už si k oknu na oběd nesedám. Ne proto, že bych se bála. Ale protože některá místa nejsou o klidu. Jsou o válkách, které se tam vedou každý den.
A někdy si do nich sednete jen proto, že jste chtěli v klidu dojíst oběd.
