Článek
První den v nové práci byl hlučný. Klávesnice, tiskárna, smích lidí, kteří se znali roky. Já byla ta nová. Upravená, připravená, s pocitem, že začínám něco důležitého. Šéf mě provázel kanceláří, ukazoval mi stoly, lidi, systémy. Na konci se zastavil, podíval se mi přímo do očí a řekl:
„Tady nevyhoří ten, kdo neumí. Tady vyhoří ten, kdo bere práci osobně.“
Zasmála jsem se. Nervózně. Nechtěla jsem působit přecitlivě. Vzala jsem to jako manažerský bonmot, jednu z těch vět, které se říkají nováčkům, aby pochopili, že firma jede rychle. Tehdy jsem ještě nevěděla, že si tu větu budu pamatovat roky. Že se mi bude vracet v hlavě pokaždé, když půjdu domů pozdě večer a budu mít pocit, že selhávám.
Začátky byly dobré. Práce mě bavila. Cítila jsem se potřebná. Dělala jsem víc, než bylo nutné. Ne proto, že by mě někdo nutil. Protože jsem chtěla. Brala jsem každý projekt jako důkaz, že si své místo zasloužím. Každý e-mail jako osobní vizitku. Každou chybu jako selhání.
V tom oboru se chyby neodpouští. Ne nahlas. Lidé se tváří profesionálně, ale pamatují si. Každé zaváhání, každé opoždění, každý špatný odhad. A já jsem to cítila na vlastní kůži. Když se něco povedlo, byl to tým. Když se něco pokazilo, byla to moje odpovědnost.
Začala jsem zůstávat déle. Nosila si práci domů. Přemýšlela nad ní ve sprše, v tramvaji, v noci. Když se mě někdo zeptal, jak se mám, odpovídala jsem automaticky: „Dobře.“ I když jsem byla vyčerpaná. V tomhle oboru se únava bere jako slabost.
Postupně jsem si všímala, že lidé kolem mě odcházejí. Ne z práce. Z oboru. Jednoho dne tu byli, další měsíc už ne. „Vyhořel,“ říkalo se tiše. Jako by šlo o technickou závadu, ne o člověka. Jako by to byla jeho vina, ne důsledek systému.
Jednou večer jsem zůstala v kanceláři sama. Světla zhasnutá, jen monitor svítil do tmy. Seděla jsem tam a dívala se na obrazovku, aniž bych viděla písmena. A v hlavě mi zazněla ta věta. Tady nevyhoří ten, kdo neumí. Tady vyhoří ten, kdo bere práci osobně.
Tehdy mi to došlo. Nešlo o výkonnost. Šlo o hranice. Ti, kteří neuměli, se schovali za procesy, za tým, za výmluvy. Ti, kteří brali práci osobně, dávali všechno. A všechno je konečné.
Začala jsem si všímat, jak se šéf choval. Nikdy neřval. Nikdy nebyl krutý. Ale nikdy taky neřekl „dost“. Nikdy tě neposlal domů. Nikdy ti nepřipomněl, že práce není život. Protože věděl, že kdo to pochopí sám, ten přežije. Kdo ne, shoří.
Roky plynuly. Ztvrdla jsem. Naučila jsem se oddělovat chybu od sebe. Projekt od identity. Kritiku od hodnoty. Ne proto, že bych se stala chladnější. Ale proto, že jsem chtěla zůstat.
Dnes, když nastupují noví lidé, slyším v jejich hlasech to stejné nadšení, jaké jsem měla já. A někdy mám chuť jim tu větu zopakovat. Ne jako hrozbu. Jako záchranné lano. Aby pochopili dřív, než bude pozdě.
Ta poznámka, kterou mi šéf řekl první den, nebyla cynická. Byla pravdivá. Drsně pravdivá. V tomhle oboru neodpadnou ti nejhorší. Odpadnou ti nejcitlivější. Ti, kteří do práce dávají srdce, protože si myslí, že bez něj to nejde.
Jde to. Jen jinak.
A to je lekce, kterou jsem pochopila až po letech.
