Článek
Přísahám, že jsem ten den neplánovala žádnou módní revoluci. Jen jsem se ráno probudila s pocitem, že mám na hlavě hnízdo a že musím okamžitě do sprchy. Čas ale tlačil, děti už dupaly po domě a manžel se snažil najít klíče, které měl samozřejmě v kapse. Takže jsem se osprchovala, hlavu jen nahrubo prosušila ručníkem a vyrazila. Vlasy mokré, make-up minimální, oblečení ve stylu „co mi zrovna padlo do ruky“. Prostě klasické ráno pracující matky.
Pak jsem přišla do práce a začalo to. „Jééé, ty máš nový účes? Vypadáš skvěle!“ zaznělo hned od dveří od kolegyně. Zděšeně jsem se dotkla vlasů. Mokré. Pořád mokré. „Ne, jen jsem si nestihla usušit vlasy,“ zamumlala jsem. Ale ona už se usmívala a dělala komplimenty. „Ale vždyť ti to takhle moc sluší! Takové ležérní, svěží!“ Ležérní? Svěží? Vždyť to vypadalo, jako bych právě vylezla z bazénu a zapomněla se převléknout. A pak to pokračovalo. Jeden kolega za druhým. „Ty jsi si nechala udělat trvalou?“ „Nebo jsi změnila barvu, že to takhle prokouklo?“ „To je super, tahle přirozenost!“ Já jsem jen kroutila hlavou a snažila se vysvětlit, že žádný nový styl neplánuju. Že je to jen shoda okolností a že jsem prostě jenom nestihla fénovat. Ale nikdo mě neposlouchal. Každý si chtěl přihřát polívčičku a pochválit mou „odvahu“ jít do práce s mokrými vlasy. Jako by to byl nějaký projev umělecké svobody. Dokonce i šéf, který si obvykle nevšimne, ani kdybych přišla v růžovém pyžamu, se zastavil. „Výborně, kolegyně! Konečně někdo, kdo se nebojí ukázat svou pravou tvář! Žádné přetvářky, jen čistá autenticita!“ Autenticita? Já jsem jenom spěchala! A to jsem si myslela, že vypadám jako zmoklá slepice. Evidentně jsem se mýlila.
Z mokré slepice se rázem stala módní ikona kanceláře. A to jsem si ráno ani neumyla zuby. Celá situace byla tak absurdní, že jsem se tomu musela smát. Nikdy by mě nenapadlo, že obyčejné mokré vlasy vyvolají takovou vlnu pozitivních reakcí. Že to, co jsem považovala za svůj ranní propadák, bude vnímáno jako záměrný a odvážný krok. Že se z mého „nemám čas“ stane „nový styl“.
Uvědomila jsem si, jak moc se někdy snažíme. Jak se snažíme vypadat dokonale, mít všechno pod kontrolou a prezentovat se světu v tom nejlepším světle. A pak přijde den, kdy se na všechno vykašleme, protože prostě není čas, a najednou sklidíme ovace. Je to k zamyšlení. Možná, že bychom se měli méně snažit a víc být sami sebou. I když to znamená jít do práce s mokrými vlasy a doufat, že to nikdo nepozná.
Ten den jsem si odnesla několik důležitých poznatků. Zaprvé, lidé vidí to, co chtějí vidět. Zadruhé, někdy je nejlepší styling ten, který není žádný styling. A zatřetí, ráno se s fénem už nikdy nebudu trápit. Protože když můžu dostat komplimenty za mokré vlasy, proč bych si s tím měla lámat hlavu? Třeba se z toho stane můj nový, neplánovaný „signature look“. A teď vážně. Možná, že v tom je nějaké skryté ponaučení. Že ta „autenticita“, o které mluvil šéf, je přesně to, co v dnešní době lidem chybí. Že unavená matka, která se snaží skloubit práci a rodinu, je ve skutečnosti inspirací. Že někdy je nejlepší neřešit detaily a prostě jen být. Co myslíte, měla bych se dál tvářit, že je to nový styl, nebo jim říct pravdu?
