Článek
Nebyl to žádný plánovaný moment. Prostě obyčejný pracovní den, který skončil později než obvykle. Kuba se nabídl, že mě doprovodí na kávu. Prý si potřebuje vyčistit hlavu po prvním náročném týdnu. Souhlasila jsem. Byla jsem unavená, ale nechtělo se mi domů.
Kuba nastoupil do práce krátce po maturitě. Byl mladý, slušný, trochu nesmělý, ale přirozeně galantní. Takový typ, který podrží dveře, poděkuje, usměje se. Ne flirt. Vychování. V dnešní době skoro rarita.
Mezi námi nebylo nic jiného než kolegiální respekt. Já byla Klára. O osmnáct let starší. Upravená, zvyklá se o sebe starat, ale rozhodně ne žena, která by si chtěla dokazovat hodnotu pozorností mladšího muže. Aspoň jsem si to myslela.
Sedli jsme si do malé kavárny kousek od kanceláře. Kuba mi odsunul židli. Automaticky. Bez teatrálnosti. Povídali jsme si o práci, o tom, jaký to je začít hned po škole. Smála jsem se. Bylo to lehké, příjemné.
Pak přišel číšník.
Podíval se na nás, usmál se tím zvláštním, lehce pobaveným úsměvem a řekl: „Tak co si dáme? Pro slečnu a jejího přítele?“ Pronesl to lehce, skoro familiárně. Jako by to byla samozřejmost.
Na vteřinu jsem ztuhla. Kuba zrudl. „My… my nejsme pár,“ řekl rychle, skoro omluvně. Číšník se zasmál. „Aha, jasně,“ mávl rukou. „To víte, dneska je to normální.“
Normální.
Ta věta mi zůstala v hlavě po zbytek večera. Ne proto, že by si nás někdo spletl. Ale proto, jak snadno nás svět zařadil do škatulky. Mladý muž, starší žena. Automaticky milenci. Něco podezřelého. Něco, co je třeba okomentovat.
Najednou jsem si uvědomila, jak se na mě dívají lidé kolem. Někteří zvědavě. Jiní s lehkým úšklebkem. Možná jsem si to jen namlouvala. Ale ten pocit tam byl. Jako by mi někdo připomněl, že mám věk. Že se nehodím do představy „normálu“.
Kuba byl celou dobu nesvůj. Omlouval se. Jakoby za něco mohl. Snažil se situaci odlehčit, ale bylo vidět, že ho to zasáhlo. Nechtěl vypadat jako kluk, co si něco začíná s ženou o generaci starší. Nechtěl, aby to vypadalo špatně.
A já si uvědomila, že se stydím. Ne za něj. Za sebe. Za to, že mi jedna poznámka dokázala vzít lehkost, kterou jsem předtím cítila. Že jsem najednou přemýšlela, jestli se směju moc. Jestli nesedím moc blízko. Jestli nevypadám směšně.
Číšník přinesl kávu a ještě dodal: „Tak ať vám to dneska hezky klape.“ Mrknul. Myslel to možná dobře. Pro mě to byla další rána.
Celý večer se změnil. Z nevinného posezení bylo tiché přemítání. O tom, jak ženy stárnou v očích společnosti rychleji než muži. O tom, jak se mladý muž bere jako dobyvatel a starší žena jako podezřelá.
Kuba to nakonec nevydržel. Řekl, že ho mrzí, že mě do té situace dostal. To mě bodlo nejvíc. Já jsem přece neudělala nic špatně. On taky ne. Přesto jsme měli pocit, že se musíme obhajovat.
Cestou domů jsem o tom přemýšlela víc než bych chtěla. Kolikrát jsem se už sama přistihla, že soudím jiné? Kolikrát jsem si v hlavě udělala rychlý závěr, aniž bych znala pravdu?
Jedna poznámka číšníka mi připomněla, jak křehké je sebevědomí. Jak snadno se může zlomit i u ženy, která si myslí, že už má věci srovnané.
S Kubou jsme si druhý den normálně povídali. Jako dřív. Ale něco se změnilo. Byla tam opatrnost. Ne mezi námi, ale vůči okolí. Jako bychom oba pochopili, že svět se dívá. A že ne vždy vlídně.
Ta káva byla nevinná. Ta poznámka ne. A já si od té doby víc hlídám, komu dovolím, aby mi jednou větou připomněl, kolik mi je a co by se „mělo“ a „nemělo“. Protože někdy nejde o flirt. Jde jen o obyčejnou lidskou blízkost, kterou svět zbytečně překroutí.
