Článek
Pro mě byla babiččina kuchyně vždycky takovým posvátným místem. Vonělo to tam vanilkou, skořicí a tou zvláštní vůní domova, co vám zaplaví duši. Babička vařila odjakživa jako bohyně. Její svíčková? Dokonalost. Buchty? Jako obláček. Nikdy jsem se nesnažila proniknout do jejích tajů. Měla jsem to pohodlné. Přijela jsem, snědla, pochválila a odjela. A pak přišel den D. Den, kdy jsem se rozhodla, že si chci odnést kousek té babiččiny magie do vlastní kuchyně. Chtěla jsem se naučit vařit „po babičkovsku“. Babička byla nadšená. Já… no, já ještě netušila, do čeho se pouštím. Kdybych věděla, co mě čeká, asi bych si raději objednala pizzu. Hned.
Velkolepý plán.Vybrala jsem si guláš. Přece jen, guláš je takové to jídlo, co svede dohromady celou rodinu, a já jsem si přála, aby ten můj chutnal přesně tak, jako ten babiččin. Velkolepý plán, že? Babička na mě koukala s mírně pozdviženým obočím. „Guláš? No, to není jen tak, zlatíčko. Tam se musí umět.“ Já jsem se usmála a myslela si, že je to jenom babiččino skromnost. Jak jsem se mýlila!
Začalo to už s nákupem. Babička mě vzala na trh. Ne do supermarketu, proboha. Na trh, kde se „ví, od koho se maso bere“. A tam začal ten první tanec. Babička s řezníkem smlouvala o cenu masa, jako by šlo o zlato. Dotýkala se ho, ovoňávala ho, zkoumala každou žilku. Já tam stála s otevřenou pusou a cítila se jako Alenka v říši divů. Když jsme konečně vybrali maso, přišla na řadu zelenina. Babička vybírala každou cibuli, jako by to byl drahokam. Zkoumala slupku, tvrdost, vůni. „Kvalita, holka, to je základ! Z nekvalitního nic dobrého neuvaříš!“ poučovala mě. Už v té chvíli jsem si uvědomila, že moje představa o „rychlém“ vaření guláše je poněkud naivní.
Druhý den ráno, s pocitem nadcházející bitvy, jsem vstoupila do babiččiny kuchyně. Byla vyzbrojená zástěrou a odhodláním. Babička seděla u stolu s notýskem a tužkou. Žádný recept z internetu, žádná kuchařka. Jen její zápisky, psané krasopisem, co vypadaly jako hieroglyfy. „Takže začneme cibulí,“ pronesla babička s úsměvem, který naznačoval, že se něco chystá. Dala mi obrovskou misku plnou cibulí. „Nakrájej to nadrobno. Ale opravdu nadrobno!“ Začala jsem krájet a po chvíli mi tekly slzy proudem. Nic naplat, ani brýle na vaření, ani žvýkačka nepomohly. Babička se na mě dívala a smála se. „To je dobře, holka! To jsou slzy pro ten guláš, ať má pořádnou duši!“ Když jsem konečně dokončila cibuli (a vyplakala si litr slz), přišlo na řadu maso. Babička mi ukázala, jak ho správně opéct, aby se zatáhlo a pustilo šťávu. „Pomalu, nikam nespěchej! Jídlo potřebuje čas a lásku!“ opakovala mi. A já jsem si v duchu říkala, že na to nemám čas ani lásku, protože jsem hladová a trávím nad tím už hodinu. Pak přišla ta slavná „špetka“ mouky. V babiččině podání „špetka“ znamenala asi tak dvě vrchovaté lžíce. „Aby to mělo správnou konzistenci, ať se to hezky zahustí!“ A já jsem tam stála a snažila se to pochopit. Babička mě nenechala nic měřit. Všechno „od oka“, „tak akorát“, „podle citu“. Můj vědecký mozek, zvyklý na přesné gramáže, se z toho málem zbláznil. Když přišlo na koření, nastala skutečná alchymie. Babička měla takovou tu starou, dřevěnou kořenku plnou prapodivných sáčků a skleniček bez popisek. „Teď přijde to nejdůležitější!“ prohlásila tajemně. Nabrala do dlaně nějaký prášek a přivoněla si. „Tohle je tajná ingredience. Recept po mojí prababičce. Dává se jí jenom troška, ale dodá to tomu šmrnc!“ A pak tam sypala nějaké bylinky, které jsem v životě neviděla. „Tohle je pro barvu, tohle pro chuť, a tohle, aby se to hezky rozleželo.“ Vypadala jako čarodějka. A já? Já jsem tam stála jako učeň a snažila se zapamatovat si aspoň barvu těch bylinek. Hodiny plynuly. Guláš bublal na sporáku. Babička ho neustále kontrolovala, přičichávala k němu, ochutnávala, přidávala „špetku“ toho a „trošku“ tamtoho. Kuchyně byla plná páry, vůní a mojí narůstající únavy. Cítila jsem se jako na vojně. Ale zároveň, musím přiznat, jsem cítila i zvláštní druh uspokojení. To pomalé vaření, ta pozornost věnovaná každému detailu… Bylo to něco úplně jiného než moje obvyklé „hodím to tam a uvidím“.
I přes pot a slzy Když byl guláš konečně hotový, bylo už dávno po obědě. Stáli jsme tam s babičkou, vyčerpaní, ale s pocitem triumfu. Kuchyň vypadala jako po výbuchu, ale z hrnce se linula ta nejúžasnější vůně, jakou jsem kdy cítila. První sousto. Bylo to… neuvěřitelné. Chutnalo to přesně jako babiččin guláš. Ta samá hloubka chuti, ta samá jemnost masa. Uvařila jsem ho já. S babičkou. Cítila jsem se jako vítěz. A v tu chvíli jsem zapomněla na všechny slzy z cibule, na bolavá záda z dlouhého stání a na ty desítky hodin, které jsem nad tím strávila. Babička se na mě usmála. „Tak vidíš, holka. Chtělo to jenom trochu trpělivosti a lásky. A pár mých tajných triků, samozřejmě.“ A mrkla na mě.
Moje první lekce vaření od babičky nebyla jen o guláši. Byla to lekce o trpělivosti, o úctě k jídlu, o předávání tradic. Bylo to o tom, že někdy ty nejlepší věci v životě nemají přesný recept a vyžadují čas, cit a hlavně srdce. Už si nikdy nebudu myslet, že vaření je jen o „hodím to tam a uvidím“. Dneska vím, že je to alchymie, umění a hlavně způsob, jak projevit lásku. A i když můj guláš nikdy nebude chutnat úplně jako ten babiččin (některá kouzla se prostě nepředají), vím, že s každým uvařeným hrncem do něj vkládám kousek té její moudrosti a té naší rodinné tradice.
A ta pizza? Tu si klidně objednám jindy. Ale na babiččin guláš si vždycky najdu čas. A na její „špetky“ a „tajné ingredience“ taky. Protože to nejsou jen ingredience. Je to kousek duše.
