Článek
Janu znám od dětství. Seděly jsme v jedné lavici, sdílely svačiny, opisovaly úkoly. Už tehdy bylo jasné, že jsme každá jiná. Já se učila. Hodně. Bavilo mě to. Chtěla jsem něco dokázat. Jana bojovala s každou písemkou a maturitu dala jen tak tak. Pamatuju si, jak plakala, když vyšla ze zkušebny.
Já šla na vysokou. Ona šla pracovat. Naše cesty se rozešly a dlouho se neprotínaly. Vystudovala jsem, získala titul Mg., nastoupila do oboru. Byla jsem hrdá. Ne arogantní. Prostě jsem měla pocit, že se mi úsilí vrátilo.
Když jsem po letech přišla do nové firmy, netušila jsem, že se minulost vrátí takhle krutě. První den porady. Otočila se ke mně žena u čela stolu. Jana. Upravená, sebejistá, s výrazem, který jsem neznala. Nebyla to kamarádka ze školy. Byla to šéfová.
Usmála se. Přehnaně. „Tak ty jsi ta nová posila s titulem,“ řekla nahlas. V místnosti se pár lidí pousmálo. Tehdy jsem to brala jako vtip. Netušila jsem, že to je začátek.
Zpočátku to byly drobnosti. Připomínky. Opravy maličkostí. Kontrola věcí, které jiným prošly. Říkala jsem si, že je náročná. Že chce výsledky. Pak to začalo být osobní.
Před kolegy mě opravovala. I když jsem měla pravdu. Úkoly mi vracela s poznámkami, které neměly smysl. Když jsem navrhla řešení, shodila ho. O týden později ho prezentovala jako vlastní.
Nejhorší byly porady. Dokázala mě zesměšnit jednou větou. „To je hezké akademické, ale tady jsme v praxi.“ Smála se. Ostatní mlčeli. Nikdo se mě nezastal.
Postupně jsem pochopila, že nejde o práci. Šlo o minulost. O srovnávání. O pocit méněcennosti, který si Jana nesla roky. A teď ho konečně mohla otočit.
Dávala mi úkoly pod mou kvalifikaci. Termíny, které se nedaly stihnout. Když jsem je splnila, řekla, že to čekala. Když ne, měla důkaz, že titul neznamená nic.
Jednou mi řekla: „Víš, ve škole jsi byla chytrá. Ale život není o titulech.“ Dívala se mi přímo do očí. Byla v tom škodolibost. Užívala si to.
Začala jsem pochybovat o sobě. Já, která jsem si byla jistá. Já, která zvládla zkoušky, státnice, tlak. Najednou jsem se bála otevřít e-mail. Ráno vstát. Každý den byl boj.
Zkoušela jsem si s ní promluvit. Klidně. Profesionálně. Usmála se. Řekla, že si to beru osobně. Že je to jen práce. Že možná nejsem tak odolná, jak jsem si myslela.
Když jsem šla na HR, otočilo se to proti mně. Jana byla oblíbená. Výsledky měla. Byla tu dlouho. Já byla jen další „ambiciózní“ zaměstnanec s titulem, co nezvládá tlak.
Doma jsem brečela. Přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Jestli jsem se neměla učit méně. Jestli jsem se neměla víc smát, místo biflování. Bylo absurdní, že mě ničí někdo, komu jsem kdysi půjčovala sešity.
Jednoho dne mi to došlo. Nejde o mě. Jde o ni. O její potřebu dokazovat si, že je víc. Že konečně vyhrála. A já jsem se rozhodla, že tu hru hrát nebudu.
Začala jsem si hledat jinou práci. Potichu. Bez řečí. Když jsem dala výpověď, tvářila se překvapeně. Pak spokojeně. Myslela si, že mě zlomila.
Možná ano. Ale ne tak, jak chtěla.
Odcházela jsem s pocitem úlevy. Ne proto, že bych prohrála. Ale proto, že jsem pochopila, že vzdělání není slabost. Slabost je potřeba někoho ničit, aby ses cítil silný.
Jana mi šéfovala. Dělala mi peklo. Ale nevzala mi to nejdůležitější. Vědomí, že jsem si svou cestu neulehčila. A že někdy je největší vítězství prostě odejít se vztyčenou hlavou.
