Článek
Soused stál opřený o zábradlí, kouřil a sledoval, jak taháme krabice z dodávky. Měl unavené oči a hlas člověka, který už viděl dost. „Tak hodně trpělivosti,“ řekl a kývl hlavou směrem k domu. Usmála jsem se, poděkovala a myslela si, že mluví o rekonstrukci, o starých stupačkách nebo o tom, že výtah je věčně rozbitý.
Byla jsem plná nadšení. Nový začátek. Nový byt. Nový život. Ten dům vypadal obyčejně. Šedá omítka, balkony plné sušícího se prádla, vchod, který páchl dezinfekcí a starým linoleem. Nic výjimečného. Nic varovného.
První noc byla tichá. Až podezřele. Druhou noc někdo tři hodiny chodil nad námi. Ne kroky. Dupání. Jako by někdo po bytě přemisťoval nábytek, ale nikdy ho nepřenesl úplně. Třetí noc se přidala hudba. Čtvrtou hádka. Pátou pláč.
Začala jsem chápat, že ticho v tomhle domě není normální stav, ale porucha.
Postupně jsem poznávala sousedy. Ne jmény. Zvuky. Paní vlevo křičela do telefonu, jako by ten člověk byl hluchý nebo mrtvý. Nahoře bydlel pár, který se nenáviděl s vášní, jakou jsem u zamilovaných lidí nikdy neviděla. Pod námi dítě, které plakalo tak monotónně, až to znělo jako porucha alarmu. A pak tam byl on. Ten, o kterém mi soused vlastně přál tu trpělivost.
Byl to muž z vedlejšího bytu. Neřval. Nemlátil dveřmi. Nedělal hluk, který bys mohla nahlásit. Jeho specialita byla jiná. Neustálá přítomnost. Věčné „náhodou“. Vždycky věděl, kdy odcházím, kdy se vracím, kdy jsem sama. „To je ale náhoda,“ říkal pokaždé, když jsme se potkali na chodbě. A jeho oči říkaly, že náhody neexistují.
Začalo to drobnostmi. Poznámka o tom, že nosím těžké tašky. Otázka, jestli jsem se dobře vyspala. Jednou mi zazvonil u dveří s tím, že mi teče voda. Netekla. Stál tam dlouho. Příliš dlouho. A já poprvé zamkla i horní zámek.
Dům měl vlastní rytmus. V noci žil víc než ve dne. Výkřiky se míchaly s televizemi, smíchem, brekem. Policie tu byla častěji než pošťák. A nikdo se už ani nešel dívat z okna. Každý si hlídal jen to své přežití.
Jednou v noci jsem se probudila, protože někdo zkoušel kliku. Pomalu. Trpělivě. Jako by si byl jistý, že má čas. Seděla jsem na posteli, ani jsem nedýchala. Když to přestalo, bylo ticho. To nejhorší ticho. To, po kterém už nikdy neusneš stejně.
Ráno jsem potkala toho souseda, co mi tehdy popřál trpělivost. Zeptala jsem se ho, jestli tu bydlí dlouho. Přikývl. „Moc dlouho,“ řekl. Neptala jsem se dál. Odpovědi jsem viděla v jeho tváři.
Začala jsem šetřit na stěhování. Počítala dny. Týdny. Mezitím jsem se naučila chodit tiše, nekoukat lidem do očí, nereagovat. Trpělivost se ze slova stala dovedností. Nečekat. Nevšímat si. Přežít.
Když jsem se po roce stěhovala pryč, zase tam stál. Jiný nový soused, plný optimismu, tahal krabice. A ten starý, opřený o zábradlí, mu popřál hodně trpělivosti. Viděla jsem ten úsměv. Ten stejný, jaký jsem měla kdysi já.
A pochopila jsem. Nešlo o dům. Nešlo ani o lidi. Šlo o to, že některá místa tě pomalu učí bát se. Nenápadně. Den po dni. A když to konečně pochopíš, jsi už dost unavená na to, abys se jen sbalila a odešla.
Trpělivost není ctnost. Někdy je to jen jiný název pro to, že nemáš kam jít.
