Článek
Někdy si takhle sedím v obýváku, koukám se z okna na ty jejich baráčky a vidím ty jejich pohledy. Tu závist. Je to jako taková ta pichlavá věc, co se ti zaboří pod kůži, i když nechceš. Je mi to svým způsobem i líto. Protože oni vidí ten nablýskaný obal, tu fasádu, ten nový nábytek a říkají si: „Panebože, jak tohle dokázala?“ Ale ani jeden z nich netuší, co za tím vším je. Ani jeden z nich netuší, kolikrát jsem si musela sáhnout na dno, kolikrát jsem se musela kousnout a jít dál, i když se mi chtělo jenom brečet pod peřinou.
Ty začátky, bylo to, jako bych se snažila plavat proti proudu v rozbouřené řece, se zátěží na kotnících. Každý den byl boj. Vstávat před pátou, v noci se plazit domů po dvanáctce, jen abych si sbalila svačinu na další den a padla do postele vyčerpaná. Občas jsem si říkala, jestli mi tohle všechno stojí za to. Jestli to, že si budu moct jednou říct, že bydlím ve svém, že mám konečně svůj klid, je víc než ten spánek, co mi tak chyběl, nebo ta káva s kamarádkou, kterou jsem pořád jenom odkládala. A bylo. Každá ta probdělá noc, každý ten přesčas, každá ta oběť se mi teď vrací. Ne že bych se teď válela v penězích, to vůbec. Ale ten pocit. Ten pocit, když si ráno uvařím kafe ve své kuchyni a koukám se na ten svůj výhled. Ten je k nezaplacení.
A ty oběti? Ty byly fakt velký. Začalo to tím, že jsem si musela odpustit všechny ty radosti, na které jsem byla zvyklá. Žádné nové boty, žádné večeře venku, žádné spontánní víkendové výlety. Každá koruna se počítala. Vlastně jsem si připadala jako taková ta babička, co sbírá každou padesátikorunu do obálky na horší časy. Jenže u mě ty horší časy byly ty, kdy jsem neměla dost peněz na vklad. A tak jsem se naučila žít skromně. Naučila jsem se, co je doopravdy potřeba a co je jenom rozmar. A teď, když už si můžu dovolit víc, stejně si pořád raději koupím něco, co má smysl, než jen tak něco pro radost. Změnilo mi to priority.
Pak tu byly ty sociální oběti. Najednou jsem neměla čas na kamarádky. Schůzky se rušily, na zprávy jsem odpovídala se zpožděním, a když už jsme se sešly, byla jsem tak unavená, že jsem skoro usínala. Párkrát mi někdo řekl, že jsem se změnila, že už nejsem taková legrace. A bolelo to. Hodně. Protože já jsem se nezměnila. Jen jsem se snažila dosáhnout něčeho, co pro mě bylo důležitější než cokoli jiného. A chápu, že to pro někoho, kdo nezažil to samé, může být těžké pochopit. Ale teď, když už mám ten svůj klid, zase se snažím ty vztahy napravit. A ti, co zůstali, ti jsou opravdoví. Ti chápou.
A pak samozřejmě ta práce. Nebyla to jenom o tom, že jsem makala od nevidím do nevidím. Byla to i ta psychická zátěž. Ten stres z toho, jestli to vůbec dám. Jestli se mi to podaří. Jestli neudělám chybu. Kolikrát jsem se v noci probudila s bušícím srdcem a v hlavě mi běžel seznam věcí, co musím udělat. Kolikrát jsem si říkala, že na to nemám. Že to je moc. Že se na to prostě vykašlu a budu dál bydlet v nájmu. Ale pak jsem se podívala na fotky bytů, co se mi líbily, a řekla si: „Ne, to prostě musíš dát.“ Šla jsem dál. A jsem na sebe pyšná, že jsem to nevzdala. Že jsem se nenechala zlomit.
Vlastně je to docela vtipné. Ti, co mi teď závidí, ti by asi nechtěli být v mé kůži. Ti by asi nechtěli prožít to, co jsem prožila já. Tu nejistotu, tu únavu, ty probdělé noci. A tak si říkám, že je to vlastně v pořádku. Ať si závidí. Oni vidí jenom ten výsledek, ne tu cestu. A ta cesta byla jenom moje. Byla plná pádů a vzestupů, ale nakonec jsem to zvládla. To je pro mě to nejdůležitější. Ten pocit, že jsem si to vydřela. Že to není zadarmo. Že to je jenom moje a nikdo mi to nevezme.
