Článek
Syn mě požádal, abych mu nepřipravovala svačiny. „Mami, už nejsem malej, zvládnu to sám,“ pronesl s takovou tou pubertální důležitostí, co říká: „Už mi nekontroluj pokoj a nepiš mi omluvenky.“ Já jsem se usmála a řekla: „Dobře, drahoušku, jak myslíš.“ V duchu jsem si ale pomyslela: „Jo, jasně, a já jsem královna Anglie.“
Věděla jsem, že to nevydrží dlouho. Můj syn a zodpovědnost, to je jako oheň a voda. Dva světy, co se nemají potkat. Ale nechala jsem ho. Ať si to zkusí. Ať si uvědomí, jaké to je, když si musí sám ráno namazat chleba a nezapomenout na pití. První týden to šlo. Nosil si do školy nějaké sušenky, občas jablko. Vypadal spokojeně. Já jsem se snažila nemíchat se do toho. Ale mateřská zvědavost, ta je horší než FBI. Po pár dnech jsem začala mít divný pocit. Syn se vracel ze školy nějaký divně unavený. A hlavně, začal jíst víc než obvykle. A to už je co říct.
Jednoho dne, když se sprchoval, jsem se rozhodla jednat. Jako správný tajný agent jsem se vplížila do jeho pokoje a s lehkým chvěním rukou jsem otevřela jeho batoh. Čekala jsem cokoliv. Zapomenuté sešity, propisky, co nefungují, možná nějaký ten tajný vzkaz od holky. Ale to, co jsem našla, mě naprosto šokovalo.
Nejdřív jsem vytáhla prázdnou krabičku od pizzy. Pak obal od kebabu. A pak… pak jsem našla půlku nedojedeného hamburgeru, obaleného v ubrousku. Vypadal, jako by přežil jadernou válku. Zírala jsem na to s otevřenou pusou. Pizza, kebab, hamburger? To si jako nosil do školy? Místo zdravé svačiny, co jsem mu kdysi s láskou připravovala?
A pak mi to došlo. Proto byl tak unavený! Proto jedl víc než obvykle! On se v té škole nacpával fast foodem! Místo mozku měl v břiše asi jenom hranolky a majonézu. Cítila jsem směsici vzteku a zoufalství. Vztek na něj, že mi lže. Že si ničí zdraví. A zoufalství, protože jsem si uvědomila, že jsem selhala jako matka. Že jsem ho nechala jít, a on se ztratil v bažinách nezdravého jídla.
V tu chvíli jsem uslyšela, jak teče voda ze sprchy. Musela jsem jednat rychle. Vzala jsem ten hamburger, ten symbol zkázy, a schovala jsem ho do lednice. Jako důkazní materiál. Když vyšel z koupelny, tvářil se nevinně. „Co děláš, mami?“ zeptal se s takovým tím andělským úsměvem. „Nic, drahoušku,“ odpověděla jsem s ledovým klidem. „Jen jsem se chtěla podívat, jestli máš v batohu nějaké zapomenuté sešity.“ On zrudl. Tušil, že je zle. „A co jsi našla?“ zeptal se s malou dušičkou. „Našla jsem… překvapení,“ pronesla jsem tajemně. „Pojď do kuchyně, ukážu ti ho.“ V kuchyni jsem mu slavnostně ukázala ten hamburger. Jeho obličej se změnil v sérii výrazů, co by se daly použít jako memy na internetu. „Co to je?“ zeptala jsem se s takovým tím hlasem, co používají vyšetřovatelé u výslechu. Mlčel. „To je tvoje svačina?“ pokračovala jsem. Pořád mlčel. „Pizza, kebab, hamburger? To si jako myslíš, že je zdravé?“ zvýšila jsem hlas. „No… občas…“ koktal. „Občas? Ty si to nosíš do školy každý den! Myslíš, že nevím, proč jsi tak unavený? Protože máš v břiše víc éček než abeceda!“ Začal se bránit. Že to není pravda, že si to kupuje jenom jednou za čas, že má rád fast food, a že já mu do toho nemám co mluvit. Já jsem se snažila zachovat klid. Vysvětlila jsem mu, že mi nejde o to, co má rád, ale o jeho zdraví. Že fast food není jídlo, ale chemický koktejl, co mu zničí žaludek a mozek. On se tvářil, že mě neposlouchá. Typická puberta.
„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Udělám ti nabídku. Budu ti zase připravovat svačiny. Zdravé svačiny. A ty je budeš jíst. A jestli v tvém batohu ještě jednou najdu něco takového,“ ukázala jsem na ten hamburger, „tak ti zakážu počítač na měsíc.“ Zaváhal. Počítač, to byla jeho slabina. „Fajn,“ řekl nakonec. „Ale ať to není zase jenom zelenina.“ „Dohodnuto,“ usmála jsem se.
Od té doby mu zase dělám svačiny. Snažím se, aby byly pestré a chutné. Občas mu propašuji i nějakou tu sušenku, ale hlavně, aby tam bylo i něco zdravého. Funguje to. Syn se vrací ze školy s úsměvem. A hlavně, už nevypadá jako chodící mrtvola. Já jsem se poučila. Že mateřská zvědavost je sice silná, ale někdy se vyplatí ji poslechnout. Protože kdo ví, co všechno se dá najít v batohu puberťáka. A hlavně, že i s puberťákem se dá domluvit. Jen je potřeba najít tu správnou páku. V našem případě to byl počítač. Ale hlavně, že to funguje. A že můj syn už nejí hamburgery staré týden. A to je přece úspěch, ne?
