Článek
A bohužel se mi tahle představa na začátku našeho soužití potvrdila. Jen jsem netušila, jak moc mě to bude bolet – a že se to jednou změní úplně jinak, než bych čekala. Když se mi narodil první syn, bylo mi dvacet. Mladá máma, nezkušená, s miminkem, které celé noci proplakalo, a partnerem, který sice pomáhal, ale taky nevěděl, co dělá.
A do toho tchyně. Žena, která celý život pracovala jako učitelka v mateřské škole, vychovala tři děti a měla jasný názor na to, jak to „má být“. Zpočátku mi pomáhala – nosila jídlo, žehlila prádlo, někdy mi pohlídala malého, abych se mohla na chvilku vyspat. Ale pak přišly rady. A pak výtky. A pak věty, které mě začaly bolet.
„Neměla bys ho pořád chovat, zvykne si,“ říkala. „Nedáváš mu čepičku, budeš ho mít nemocného.“ „Takhle ho rozmazlíš.“ „Kdybys nebyla tak úzkostlivá, šlo by to líp.“ Každý její komentář zněl jako dobře míněná rada, ale v mém unaveném stavu to znělo jako soud. Ne jako pomoc, ale jako výčitka. A nejhorší bylo, že to říkala před ostatními. Když přišli její příbuzní na návštěvu, přišla s komentáři typu „No jo, Danka to má ještě všechno před sebou, my víme, že děti potřebují režim, ale to ona ještě pozná…“ A všichni se smáli, jako by šlo o nic. Jenže mně bylo do breku.
Začala jsem se stahovat. Cítila jsem se nedostatečná. Jako bych nezvládala být tou mámou, kterou si všichni představovali. A hlavně – jako bych neodpovídala její představě o tom, co je správné. Manžel se mě snažil bránit, ale moc si s tím nevěděl rady. „Víš, jaká je…“ říkal. „Myslí to dobře.“ Jenže já to dobře necítila. Cítila jsem se mizerně. A co hůř – začala jsem pochybovat sama o sobě.
Pak se narodil druhý syn. Mezitím jsme se přestěhovali blíž k rodičům, aby nám mohli víc pomáhat. Myslela jsem, že to bude lepší. Že teď, když už „něco vím“, mě bude brát vážněji. Ale nebylo to lepší. Bylo to horší. Tchyně měla čím dál víc poznámek. A já čím dál méně sil. Pamatuju si den, kdy jsem v noci nespala víc než hodinu, měla jsem mastné vlasy, dítě viselo na prsu, starší lítal po bytě a do toho mi zazvonil telefon. Volala ona.
„To dítě zas nemá ponožky?“ byla první věta. „A včera jste ho vzali ven bez pláštěnky, viděla jsem fotku. Vy si vůbec neuvědomujete, že z toho bude mít zánět uší!“ V tu chvíli jsem to položila. Bez jediného slova. Prostě jsem zavěsila a rozbrečela se. Už to nešlo. Přeteklo to.
Dva dny jsme se neviděly. Nezvedala jsem telefon, neodpovídala na zprávy. Jen jsem byla s dětmi, snažila se aspoň přežít. A pak zazvonil zvonek. Otevřela jsem v teplákách, s mastnými vlasy a uslzenýma očima. A tam stála ona. S očima úplně stejně uslzenýma. Neřekla ani slovo, jen ke mně natáhla ruce. Objala mě. A pak řekla: „Já to všechno zkazila. Promiň.“
Bylo to nečekané. Tichý hlas, který se mi zaryl do paměti navždy. Prý seděla ty dva dny doma a přemýšlela. A uvědomila si, že není spravedlivé, jak se ke mně chová. Že místo aby mě podpořila, tak mě shazovala. Že sama kdysi brečela po nocích, když byly děti malé, a místo pomoci slýchala věty typu „každá jsme to zvládla, tak co děláš“. A že nechtěla, aby moje vzpomínky na mateřství byly o bolesti a výčitkách. Řekla, že se mi chce omluvit. A že se chce naučit to dělat jinak.
Já tam stála, držela dítě na ruce a cítila, jak ze mě pomalu odchází ten obrovský tlak. Jak se mi ulevuje. Ne proto, že by se tím všechno vyřešilo – ale proto, že to konečně někdo pojmenoval. Že ona to pojmenovala. A přiznala, že to není jen „moje přecitlivělost“.
Od té doby se něco změnilo. Ne hned. Ale pomalu. Přestala komentovat. Začala se ptát. „Chceš pomoct?“ „Můžu ho vzít ven?“ „Vadí ti, když mu dám polívku?“ A co bylo nejdůležitější – začala naslouchat. Neznamená to, že jsme nejlepší kamarádky. Ale máme respekt. A máme něco, co jsme dřív neměly – důvěru.
Mateřství je samo o sobě těžké. Ale když k tomu máte pocit, že vás někdo neustále hodnotí, že vás měří podle vlastních šablon, ztrácíte půdu pod nohama. A právě tehdy nejvíc potřebujete, aby vám někdo řekl: „Děláš to dobře.“ Nebo aspoň: „Jsem tu, když budeš potřebovat.“ Ne: „Já bych to dělala jinak.“
Už nepochybuju, že jsem máma, jakou moje děti potřebují. Ne dokonalá. Ale přítomná, vnímavá, snažící se. A to je dost. A když dneska vidím svoji tchyni, jak si hraje s kluky, jak jim čte pohádky a zároveň se mě nejdřív zeptá, jestli můžou mít bonbon, vím, že to stálo za to. Že ta těžká chvíle, to bolestivé ticho i ty slzy měly smysl. Protože něco změnily. A protože mě naučily, že i vztah, který se zdá ztracený, může najít novou cestu. Jen to chce odvahu. A pokoru. A někdy i tu slzu v oku.
