Článek
To víte, dovolená, to je pro mě obvykle synonymum pro klid, pohodu, vypnutý mozek a snídani formou bufetu. Ach, ta snídaně formou bufetu! Nekonečné možnosti, volnost výběru, žádné vaření, žádné mytí nádobí. Pro mě je to jeden z pilířů dokonalého startu do dovolenkového dne. Jenže letos s námi jela i tchyně. A musím říct, že ona dokáže zkazit i ten nejzákladnější životní požitek. Dokáže zkazit i snídani formou bufetu. A to už je co říct.
Už jen ta cesta. Měla jsem připravený playlist s relaxační hudbou, knihy, křížovky. Manžel řídil, děti vzadu sledovaly pohádky. Idylka. Teda, měla to být idylka. Jenže tchyně měla jiný plán. Každých deset minut potřebovala zastavit. Buď na záchod, nebo na kafe, nebo jen tak, aby si protáhla nohy, i když jsme právě protáhli nohy před patnácti minutami. A u každé zastávky měla komentáře k cenám. „Ty se podívej, tady za malou vodu chtějí tolik! To je ale zlodějna!“ Jako by to byla její osobní msta, že si někdo dovolí v Německu prodávat dražší vodu než u nás na nádraží.
První ráno. Vstávám s nadšením, protahuji se, nasávám tu vůni kávy a čerstvého pečiva, co se line z jídelny. Představuji si ten obrovský talíř plný dobrot. Vaječina, slanina, čerstvý chleba, sýry, ovoce… a hlavně, žádný stres. Dorazíme do jídelny a tam už sedí ona. Tchyně. Už asi hodinu. A vedle ní stojí tři šálky kávy a na stole leží roztříděné pečivo. Jeden rohlík, jeden toust, jeden chleba. Každý na jiné straně stolu. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem s úsměvem, který se pomalu měnil v křeč. „Vy už jste tu tak brzy?“ „No jasně,“ odpověděla. „Chtěla jsem si vybrat to nejlepší. Ale stejně to nestojí za nic. Ty párky, to je samá mouka. A ty sýry? Vždyť to ani nechutná jako sýr.“
Už v tu chvíli mi spadla brada. Jak mohla za tak krátkou dobu takhle zkritizovat celý bufet? A proč ty tři šálky kávy? Manžel si šel nabrat a já za ním. Vracíme se a slyším: „Ten chleba už je moc tvrdý, ten si neber, ten už je tady od včera, viděla jsem to.“ No jasně. Tchyně má radar na zatuchlost pečiva. A neváhá to sdělit celému osazenstvu jídelny, včetně uklízečky. Během následujících dní se její bufetová strategie vyvinula v mistrovské dílo. Každé ráno byla v jídelně první. Ne proto, že by měla hlad, ale aby si „zajistila to nejlepší“. To znamenalo, že si nabrala plný talíř, ale jen ochutnávala. A komentovala. Hlasitě. „Tohle vejce je moc studené.“ „Ty okurky? Vždyť to ani nevypadá čerstvě!“ „A ta marmeláda? Ta je asi z nějakého prášku, ne?“
Cítila jsem, jak se mi stahují svaly na krku. Okolní stoly se snažily předstírat, že nic neslyší, ale já viděla ty pobavené, nebo spíš zděšené, pohledy. Měla jsem chuť jí strčit ten studený párek do úst. Jednoho rána si vzala dvě vajíčka na tvrdo. Sedla si zpátky ke stolu a začala je zkoumat. Ne, nejedla je. Zkoumala. „Tohle je ale malé,“ prohlásila. „A tohle je nějaké divné. Jako by bylo… staré.“ Vzala obě vajíčka a šla je vrátit k bufetu. Kuchaři. S komentářem, že jsou „podstandardní“. Kuchař na ni zíral s otevřenou pusou, asi jako já, když mi oznámila, že kafe na letišti je zlodějna. Vrátila se zpátky ke stolu s vítězným výrazem. A my jsme se tvářili, že ji neznáme.
Celá dovolená se s ní proměnila v jakousi auditní kontrolu. Nic nebylo dost dobré. Moře bylo moc slané, pláž moc kamenitá, ručníky v hotelu moc tvrdé. A všechno bylo, samozřejmě, předražené. Každá zmrzlina, každé pití, každý suvenýr. „Vyhodíš za to tolik peněz a za rok už to ani nenajdeš!“ Tahle věta se stala mým osobním znělkou dovolené. Manžel se snažil. Vážně se snažil. Snažil se ji zabavit, ignorovat, uklidnit. Ale tchyně měla na všechno odpověď. A často to byla odpověď, která vás donutila přemýšlet, jestli jste se vážně dobře vyspali.
Jednou jsme se koupali v moři a já si užívala vlny. Tchyně stála na břehu a křičela: „Ty se ale potápíš moc hluboko! A ty vlny jsou moc velké! To je nebezpečné!“ Cítila jsem se jako desetiletá, která právě dostala vynadáno, že si hraje v kaluži. Když se dovolená chýlila ke konci, byla jsem vyčerpaná. Ne z moře nebo slunce, ale z neustálých připomínek, kritiky a srovnávání. Snídaně formou bufetu, která měla být vrcholem dne, se stala denní zkouškou mé trpělivosti.
Na zpáteční cestě jsem v autě jen tiše seděla. Tchyně si dál stěžovala na cenu benzínu a na to, jak moc je zbytečné kupovat dálniční známku. Manžel vypadal, jako by se právě vrátil z války. Děti spaly. A já jsem si v duchu rekapitulovala, co jsem se naučila.
Naučila jsem se, že někteří lidé si nedokážou užít nic. Že v sobě nosí nějaký vnitřní kompas nespokojenosti, který jim ukazuje směr k nejbližšímu problému. Naučila jsem se, že i ten nejlepší hotel a ta nejkrásnější pláž se mohou stát kulisou pro nekonečnou kritiku. A hlavně jsem se naučila, že příště, až se pojede na dovolenou, pojede se bez tchyně. Nebo si pronajmeme dva pokoje. A já se budu ráno potají plížit na snídani. A budu si ji užívat. Každé sousto. Každý doušek kávy. Bez komentářů, bez posuzování, bez pocitu, že se musím omlouvat za to, že si chci dát tři kousky slaniny. Protože snídaně formou bufetu je posvátná. A nikdo, ani tchyně, ji nemá právo zkazit.
A já jsem se rozhodla, že si ten svůj klidný, šťastný a nekritizovaný start do dne nenechám vzít. I kdybych si měla snídani připravit v koupelně a jíst ji pod peřinou. Protože svoboda volby u švédského stolu, to je přece základní lidské právo. Nebo alespoň dovolenkové.
