Článek
Když mi manželka oznámila, že letos na dovolenou pojede i její maminka, tvářil jsem se, že je to skvělý nápad. Uvnitř jsem ale cítil, že to bude… zajímavé. Tchyně je totiž člověk, který věří, že dovolená bez pořádného programu je promarněný čas. My jsme si představovali ležení na pláži, koukání na moře a maximálně krátký výlet do města. Ona to viděla jinak.
Dorazili jsme do malého penzionu u moře a sotva jsme vybalili, tchyně zmizela. Mysleli jsme, že šla pro vodu nebo na recepci. Za hodinu se vrací s plastovou taškou plnou ryb. „Dneska si uděláme čerstvou večeři, žádné restaurace! Domluvila jsem to s místním rybářem.“ Problém byl, že kuchyňka v apartmánu měla jednu plotýnku a pánev, která už toho zažila víc než my tři dohromady. Celý apartmán po chvíli voněl tak, že jsme otevřeli všechna okna a sousedi se začali vyptávat, kde se otevřela nová udírna.
Ráno jsem si chtěl dát kávu a vychutnat klid na balkoně, když se u dveří objevila tchyně s batohem. „Pojďte, vyrazíme na malý výlet!“ Malý výlet se ukázal jako šestihodinová túra do kopců v třicetipětistupňovém vedru. V půlce cesty si sundala sandály, protože prý četla na internetu, že chůze naboso je zdravá, a od té chvíle šlapala po kamenech s výrazem zenového mistra, zatímco my jsme jen přemýšleli, kdy asi zkolabujeme.
Další den měla připravený „wellness“. Nepřivezla nás do lázní, jak jsme doufali, ale od jedné místní paní sehnala kýbl zázračného bahna z jezera. Nadšeně nás začala natírat a tvrdila, že naše pleť po tom omládne o deset let. Když bahno zaschlo, praskalo tak, že jsme připomínali sochy z dávného města, a já měl nepříjemný pocit, že to není úplně jezero, nýbrž kravín.
Jednoho večera jsme se s manželkou rozhodli, že si vyrazíme sami. Tchyně s úsměvem souhlasila, že nám to „pohlídá“. Mysleli jsme, že myslí apartmán. Ne. Ona myslela nás. Když jsme si sedli do malé restaurace u moře, o pár minut později jsem koutkem oka zahlédl květovanou halenku u stolku nedaleko. Seděla tam s vínem a každou chvíli přes celý lokál zavolala: „Tak co, chutná vám to?“ Romantika jako řemen.
Když jsme se konečně dostali na pláž, přinesla nafukovací kajak. Nikdo z nás na kajaku nikdy nejezdil, ale tchyně trvala na tom, že to je jednoduché. O půl hodiny později jsme byli sto metrů od břehu, kajak se pomalu plnil vodou a tchyně mávala záchranáři, že „jen potřebujeme trochu pomoct“. Ten pochopil „okamžitou záchranu“ a tak nás celá pláž sledovala, jak nás táhnou zpátky.
Abychom prý taky zažili kulturu, vzala nás na folklorní festival. Tam nás přihlásila do soutěže v tanci a s nadšením pořadatelům oznámila, že jsme „zkušení tanečníci z Čech“. Můj pokus o místní tanec vypadal spíš jako obranný manévr proti vosám, ale lidé tleskali, možná z lítosti.
Poslední den jsme si chtěli odpočinout, ale tchyně se seznámila s majitelem penzionu a nabídla, že mu pomůže uklidit terasu. My dva jsme tak seděli u bazénu a pozorovali, jak organizuje místní personál, zatímco rozdávala rady, jak „zlepšit provoz“.
Večer nám s úsměvem oznámila: „Byla to nádherná dovolená, příště pojedeme zase spolu!“ A víte co? Přes všechny ryby, bahno a kajaky to opravdu byla dovolená, na kterou nikdy nezapomeneme. Smáli jsme se už cestou domů a smějeme se dodnes.
