Článek
„Učitelé chtějí vyšší platy, ale na rodičovské schůzce ani nepozdraví.“ Tahle věta mi rezonuje v hlavě už pár dní. Vyslechla jsem si ji nedávno od jedné maminky a musím říct, že mě to donutilo se zamyslet. Na jedné straně tu máme učitele, kteří s právem (a často velmi oprávněně) volají po lepších podmínkách, po ocenění jejich náročné práce. A na druhé straně rodiče, kteří se cítí přehlíženi, ba přímo ignorováni, a to zrovna v okamžiku, kdy by se měly budovat mosty mezi školou a domovem. Kde se stala chyba? A je to vůbec jenom o tom pozdravu?
Vždycky si vzpomenu na své dětství. Rodičovské schůzky byly tak trochu svátek. Jasně, občas se řešily nějaké ty poznámky, ale primárně to bylo o setkání s učiteli, o tom, že se táta s mámou dozvěděli, jak se mi ve škole daří, co mě baví, kde mám rezervy. Učitelé znali naše jména, věděli, kdo je kdo, a i když byli přísní, cítili jsme z nich zájem. Dneska? Často mi přijde, že je to spíš povinná jízda. Rodiče se mačkají na chodbě, čekají na svých pět minut slávy, a když konečně vstoupí do třídy, setkají se s kamennou tváří a odměřenými odpověďmi. Jako by učitelé byli jenom dalšími úředníky, kteří si odškrtávají položku v seznamu.
A to je přitom taková škoda! Vždyť komunikace mezi školou a domovem je základ. Jak máme my rodiče vědět, co se ve škole děje, co naše děti potřebují, jak je podpořit, když s námi nikdo pořádně nemluví? A nemyslím tím jenom to, že učitel stroze sdělí známky a hned vás vyprovodí ze třídy. Mluvím o opravdovém dialogu. O tom, že se učitel zajímá, jak dítě reaguje doma na školní úspěchy a neúspěchy. O tom, že rodič může říct své obavy nebo naopak pochválit, co se mu ve škole líbí. Je to obousměrná ulice, která by měla fungovat. Pak ta otázka platů. Nikdo nezpochybňuje, že práce učitele je náročná. Je to poslání, které vyžaduje trpělivost, empatii, neustálé vzdělávání a schopnost zvládat plnou třídu rozjívených dětí. Společnost by si jich měla vážit a tomu by měly odpovídat i platy. To je bez debat. Ale nemůže se stát, že se to stane takovou mantrou, za kterou se schovávají všechny ostatní problémy. Pokud učitelé chtějí úctu a ocenění, měli by ji i dávat. A to nejen dětem ve třídě, ale i rodičům, kteří jsou jejich partnery ve výchově.
Někdy mi přijde, že se vytvořila taková bariéra. Jako by učitelé byli „oni“ a rodiče „my“. A přitom bychom měli být na jedné lodi. Měli bychom společně táhnout za jeden provaz, aby se našim dětem dařilo co nejlépe. Ale jak to dělat, když se na rodičovské schůzce ani nepozdravíme? Když se nedozvíme nic víc, než co už máme v elektronické žákovské knížce? Pocit, že obtěžujeme, je pak všudypřítomný. A to je pro budování vzájemné důvěry dost katastrofální.
Je samozřejmě pravda, že učitelé jsou přetížení. Mají spoustu administrativy, neustálé změny v osnovách, velký počet žáků ve třídách. A také se potýkají s neustále se zvyšujícími nároky ze strany rodičů, kteří občas zapomínají, že škola není jenom hlídací agentura. Ale i tak, slušné chování by mělo být základ. Obyčejné „Dobrý den“ nebo „Nashledanou“ přece nezabere tolik času, ani nikoho nepřetíží. A přitom to dokáže divy. Dokáže to nastavit úplně jinou atmosféru.
Možná je to i o tom, že systém je nastavený špatně. Rodičovské schůzky často probíhají v rychlém sledu, jeden rodič za druhým. Není prostor pro hlubší diskusi, pro individuální přístup. Ale nemohlo by se to změnit? Nemohly by se najít jiné formy komunikace? Krátké telefonické hovory, e-maily s individuální zpětnou vazbou, nebo třeba jednou za čas delší individuální konzultace, na které by se rodiče mohli objednat, pokud by měli potřebu? Jsem si jistá, že i rodiče by byli ochotni investovat svůj čas, kdyby viděli, že to má smysl a že to učitel myslí vážně.
A pak je tu ještě jedna věc, o které se moc nemluví. Spousta učitelů je skvělých. Opravdu! Znám spoustu učitelů, kteří jsou nadšení, obětaví, a které jejich práce baví. Ale stačí pár „nepozdravujících“ nebo odměřených jedinců, aby to vrhlo špatné světlo na celou profesi. To je nespravedlivé. Proto je důležité o tom mluvit. Aby se ti, kteří se chovají neprofesionálně, zamysleli nad tím, jaký dojem zanechávají. A aby ti, kteří dělají svou práci s láskou, měli lepší podmínky a byli za ni patřičně oceňováni.
Takže co s tím? Nejde jen o platy. Jde o vzájemný respekt, o ochotu komunikovat a o pocit, že jsme všichni na jedné lodi. Že učitelé, rodiče a děti tvoří jeden tým, který se snaží o to nejlepší. A to začíná u maličkostí. U obyčejného pozdravu, u úsměvu, u projeveného zájmu. Protože jen tak se podaří vybudovat důvěru a spolupráci, která je pro naše děti tak důležitá. Co myslíte, je tohle přání jenom utopie, nebo máme šanci na změnu?
