Článek
Někdy stačí jediná káva, jedno náhodné setkání, a člověk začne přemýšlet, jestli by se přece jen ještě nemělo něco v životě změnit. Takhle nějak to začalo i u Mirky z Vysočiny. Dvě dospělé děti, jedno nevydařené manželství za sebou a klidný, i když trochu osamělý život. A pak přijela na víkend do Brna.
„Byla to jen taková holčičí akce,“ vzpomíná s úsměvem. „S kamarádkou jsme si pronajaly byt v centru, chtěly jsme si udělat radost – vínko, dobré jídlo, žádné plány. Prostě vypnout.“ První večer dopadl podle očekávání. Procházka po Špilberku, rychlá večeře na Zelňáku, pak postel. Druhý den ale přišla chvíle, kterou si Mirka bude pamatovat dlouho.
„Ráno jsme šly na snídani do jedné kavárny v Černých Polích. Já byla trošku po večírku, vlasy v culíku, bez make-upu, prostě nic extra. A najednou ke mně přišel jeden pán, že prý mám hezký úsměv. No, řekla bych, že jsem se spíš šklebila nad tou cenou za avokádový toast,“ směje se. Ten muž byl asi o deset let starší, upravený, kultivovaný. A hlavně – nevnucoval se. „Jen si sedl vedle, objednal si kafe a zeptal se, jestli si může číst. Byla to taková zvláštní kombinace přítomnosti a klidu.“
Po deseti minutách se dali do řeči. Káva se protáhla na dvě hodiny. Kamarádka už mezi tím šla zpátky do bytu, Mirka zůstala. „Zjistila jsem, že je rozvedený, má dospělého syna, pracuje v archivu, miluje literaturu. Prostě úplný opak mého bývalého, který uměl mluvit jen o autech a politice.“
Ten den spolu ještě zašli na výstavu do Moravské galerie. Večer se rozloučili s tím, že si napíšou. Nečekala nic. „Říkala jsem si, že to byl prostě hezký den. Měla jsem radost, že jsem si s někým normálně popovídala. Nečekala jsem vůbec nic víc.“ Jenže muž, který se představil jako Aleš, se druhý den ozval. A znovu pozval Mirku na kávu.
Zpočátku to bylo pár zpráv týdně, občasný telefonát. Ale pak přijel na návštěvu. A tam už Mirka začala váhat. „Bylo to hrozně milé. Upřímné. Ale taky děsivé. Já už si zvykla být sama. Mít svůj klid, svoje rituály. A najednou se ptám – chci ještě někoho pouštět tak blízko? Umím to vůbec ještě?“ Přiznává, že měla chuť to celé zarazit. Jenže ten muž jí připadal jiný. Ne lepší než ostatní, jen… opravdovější.
Po několika měsících dojíždění se rozhodla, že za ním pojede na víkend. Do Brna. Tam, kde to celé začalo. „Bylo to zvláštní. Najednou jsem si připadala jako dvacítka. V hlavě šílený chaos, motýli v břiše. Ale bylo mi s ním hezky. A on se neptal na nic, netlačil, byl prostě rád, že tam jsem.“
Od jejich prvního setkání uplynul skoro rok. Nejsou oficiální pár. Neplánují svatbu, neřeší hypotéky. Jen si píšou, navštěvují se, tráví spolu čas. „Nevím, co z toho bude. Ale něco se ve mně změnilo. Možná jsem si jen připomněla, že ještě nejsem za zenitem. A že i obyčejné setkání v kavárně může člověku rozsvítit svět.“ A pak se odmlčí. Jen se usměje a dodá: „Brno má teď pro mě trochu jiný význam.“
