Článek
Byt po rodičích voněl starým dřevem a troškou vlhkosti. Pokaždé, když jsem otevřel skříň, vyvalil se na mě závan levandulového mýdla a tabáku – táta sice tvrdil, že doma nekouří, ale kuchyňský závěs znal pravdu.
Procházeli jsme místnost po místnosti. Staré noviny, fotografie, dopisy, pár porcelánových sošek, které by dnes už nikdo nevystavil. Pak jsem si všiml klíče. Nebyl od žádného známého zámku – malý, mosazný, s vyrytým číslem 172. Ležel na stole vedle hrnku s vyschlým inkoustovým perem. A vedle stolu, opřená o skříň, stála kovová schránka, taková ta poctivá, studená na dotek. Na víku bylo napsáno: Jaroslav Koutný.
„Tohle jméno ti něco říká?“ zeptal jsem se bratra.
Zakroutil hlavou. „Ne. To není naše.“
Klíč zapadl do zámku až překvapivě lehce. Cvaknutí a víko se zvedlo, jako by čekalo celá ta léta jen na tohle.
Uvnitř ležela obálka, svazek starých bankovek a kovová cigaretová krabička. Obálku jsem otevřel první. Písmo bylo roztřesené, inkoust vybledlý:
„Pokud tohle čtete, už jsem to nezvládl. Nenechte to zmizet, je v tom kus historie. – J.K.“
Pod prsty jsem nahmatal hrubý papír bankovek. Československé stokoruny s Rašínem, ostře zelené a modré, mezi nimi pár rakousko-uherských korun z roku 1912. Papír byl křehký, jako by se mohl při neopatrném pohybu rozpadnout, ale barvy se pořád držely.
Krabička skrývala dvě stříbrné mince a černobílou fotografii. Na ní mladý muž v uniformě a vedle něj žena v klobouku s květinovou ozdobou. Na zadní straně bylo napsáno: „Vltava, 1938.“
Dlouho jsme jen mlčeli. Nebyl to jen obsah schránky – byl to pocit, že se nám do rukou dostalo něco, co k nám vůbec nemělo doputovat.
O pár dní později jsme se pustili do pátrání. A z útržků v archivu a vyprávění jednoho pamětníka se nám podařilo složit příběh, aspoň jeho obrys. Jaroslav Koutný, narozený 1914 v Poděbradech. V mládí pracoval v bance. Po okupaci se přidal k odboji – podle vyprávění pomáhal převádět lidi přes hranice a schovával zakázané tiskoviny. V létě 1941 ho zatklo gestapo. Poslední záznam mluví o převozu do Drážďan. A pak už ticho.
Seděl jsem doma, bankovky rozložené na stole. Každá z nich byla jako malá časová kapsle. Drželi je lidé, kteří žili v úplně jiném světě – bez mobilů, bez internetu, ale s úplně jinými starostmi. Některé byly lehce ohnuté, jako by je někdo kdysi schoval v botě. Možná utečenec, možná voják.
Tehdy jsem si uvědomil, že ta schránka je víc než jen kovová bedna se starými penězi. Byla to malá zachovaná část cizího života, který se ztratil někde mezi válkou, totalitou a zapomenutím. A teď jsme ho drželi my.
Nevím, proč skončila u našich rodičů. Nevím, jestli je to náhoda, nebo tichý odkaz. Ale rozhodli jsme se, že ji nenecháme zmizet. Až někdy příště někdo otevře tuhle schránku, chci, aby v ní našel nejen staré bankovky, ale i příběh, který k nim patří.
