Článek
Většinou ten čas trávím praktickými věcmi – nakupuji, uklízím nebo vyřizuji to, co se během týdne nahromadilo. Ale minulou středu jsem se rozhodla udělat něco jen pro sebe.
Byl to takový malý vzdor vůči rutině, která mě poslední dobou začínala dusit. Vyrazila jsem do města, do té nové kavárny na rohu náměstí, o které všichni mluví. Viděla jsem ji už mockrát zvenčí, když jsem spěchala kolem, ale nikdy jsem neměla čas nebo odvahu zajít dovnitř. Vždycky tam bylo plno lidí, většinou mladých a elegantních, zatímco já jsem se cítila jako unavená čtyřicátnice, která sotva stíhá základní péči o sebe, natož abych sledovala módní trendy. Tentokrát jsem ale našla odvahu. Oblékla jsem si to nejlepší, co jsem ve skříni našla – modré šaty, které mi kdysi lichotily, ale poslední dobou jsou mi trochu těsné, a boty na malém podpatku. Cestou jsem si dokonce koupila rtěnku, protože tu starou jsem nemohla ráno najít. Chtěla jsem si ten moment užít naplno, dopřát si chvilku, kdy budu někým jiným než jen matkou a manželkou zahlcenou povinnostmi.
Kavárna byla přesně tak hezká, jak jsem čekala. Světlá, vzdušná, s velkými okny a rostlinami v každém rohu. Malé stolky s mramorovými deskami, pohodlná křesla, a hlavně ta vůně – směs kávy, čerstvě upečeného pečiva a jakési ovocné vůně, kterou jsem nedokázala identifikovat. Usadila jsem se k volnému stolku u okna, odkud jsem měla výhled na celé náměstí. Když ke mně přišla číšnice – mladá dívka, tak kolem pětadvaceti, s krátkými tmavými vlasy a několika náušnicemi v uchu – trochu jsem znervózněla. Připadala jsem si jako vetřelec v jejím světě. Ale usmála se na mě přátelsky a zeptala se, co si dám. „Dala bych si prosím cappuccino a nějaký dort,“ řekla jsem, snažíc se znít sebejistě. „Máte nějaký s ovocem?“ Přikývla a začala mi vyjmenovávat nabídku: „Máme jahodový cheesecake, malinový dort s bílou čokoládou, citronový koláč…“ Zastavila se a pozorně si mě prohlédla. „Promiňte, ale nemůžu si pomoct – to jsou nádherné šaty! Ta barva vám opravdu sluší.“ Zůstala jsem na ni zírat s pusou dokořán. Tahle mladá, cool dívka mi právě složila kompliment? Mně, ženě, která se poslední roky cítila prakticky neviditelná? Která se občas přistihla, že stojí před zrcadlem a přemýšlí, kdy přesně se ze sebevědomé mladé ženy stala ta unavená, trochu zanedbaná osoba, která na ni zírá zpátky? „Děkuji,“ vypravila jsem ze sebe po chvíli. „To je od vás milé.“ Usmála se ještě víc. „Víte, moje máma má skoro stejné. Vždycky jí říkám, že v nich vypadá skvěle, ale ona mi nevěří. Myslí si, že v jejím věku už by měla nosit něco méně nápadného. Což je samozřejmě hloupost.“
Nemohla tušit, jak moc se její slova dotkla něčeho hluboko ve mně. Jak dlouho jsem si sama říkala, že bych měla být „přiměřená svému věku"? Jak jsem se postupně vzdávala věcí, které jsem milovala – výrazných barev, šperků, odvážnějších střihů – jen proto, že jsem si myslela, že už se na mě „nehodí"? „Váš dort bude za chvilku. Dáte si k tomu vodu?“ zeptala se. „Ano, prosím,“ přikývla jsem a pozorovala, jak odchází. A najednou, nevím proč, jsem měla v očích slzy. Ne smutku, ale jakéhosi zvláštního osvobození. Jako by mi někdo dal svolení být znovu sama sebou. Když se vrátila s mým objednávkou, dala přede mě talířek s nejkrásnějším dortem, jaký jsem kdy viděla – plný čerstvých malin, s lesklou polevou a snítkou máty navrchu. „A ještě něco,“ řekla a položila vedle talířku malou papírovou vizitku. „Máme tady každou neděli kurzy kreslení. Je to taková neformální věc, chodí tam různí lidé. Všechny věkové kategorie. Myslela jsem, že by vás to mohlo zajímat.“ Zvedla jsem překvapeně obočí. „Kreslení? Jak jste…?“ Usmála se. „Všimla jsem si vašich rukou. Máte na prstech stopy od tužky a skvrny od barvy za nehty. Tipla bych si, že kreslíte nebo malujete. A mám pocit, že byste tam zapadla.“
Když odešla, dlouho jsem seděla nad tím dortem a nemohla se přimět ho nakrojit, jak byl krásný. A přemýšlela jsem o těch skvrnách od barvy – od akvarelových pastelek, kterými jsem si občas kreslila, když děti usnuly. O tom, jak mě kdysi kreslení bavilo, jak jsem o něm dokonce uvažovala jako o povolání, než přišla „rozumná“ volba a pak děti a zodpovědnost a všechno ostatní.
Ten dort byl vynikající, ale byl to ten nejméně důležitý aspekt mé návštěvy. Ta mladá číšnice mi ani nemusela dávat vizitku na kurz kreslení. Už tím, jak si všimla mých rukou, mých šatů, mě samotné – jak mě opravdu viděla – mi dala něco mnohem cennějšího. Připomněla mi, že pořád jsem to já. Že jsem se neztratila, jen jsem se trochu schovala.
Příští neděli jsem na ten kurz kreslení šla. A pak na další. A minulý týden, když jsem šla kolem jednoho obchodu, koupila jsem si šaty. Červené. Protože proč ne?
