Článek
Bylo to v neděli odpoledne, kdy jsem se pustila do prohlížení babiččiných věcí. Na stole přede mnou ležela její stará kožená peněženka, měkká od let používání, s jemnými prasklinkami na okrajích. Když jsem ji otevřela, ucítila jsem známou vůni – směs levné kolínské a starých mincí.
Byly tam drobné, pár mincí po padesáti haléřích, složený obrázek svatého Antonína a dvě vybledlé fotky – jedna z dovolené u moře a druhá, kde babička stojí na poli s kyticí vlčích máků. A pak jsem mezi přihrádkami nahmátla papírek.
Byla to složenka. Na první pohled obyčejná – žlutá, zašlá, s místy vybledlým tiskem. Částka: 150 korun. Příjemce: jméno, které jsem neznala. Ale to, co mě zarazilo, bylo datum: 12. června 1975.
Normálně bych tomu nevěnovala pozornost. Jenže ten den mi pořád vrtal hlavou. Babička o něm nikdy nemluvila. A přesto tu složenku pečlivě schovávala celých padesát let, v peněžence, kterou měla skoro každý den u sebe.
Ten večer jsem se nemohla soustředit na nic jiného. Proč zrovna tenhle den? Co se tehdy stalo? Babička už nebyla mezi námi, takže jsem se neměla koho zeptat. Jediná možnost byla pustit se do pátrání.
Začala jsem u mámy. Seděly jsme v kuchyni, ona loupala brambory a já jí složenku položila před sebe.
„Pamatuješ si něco na tohle datum?“ zeptala jsem se.
Podívala se na papír, přimhouřila oči. „1975… to jsem byla v prváku na střední. Ale proč by máma posílala peníze někomu v Brně? To je zvláštní.“
Zvláštní to bylo. V Brně jsme nikdy nikoho neměli. Aspoň podle rodinných historek. Jenže já jsem začínala tušit, že to nemusí být pravda.
Další stopa vedla k tetě, babiččině mladší sestře. Ta si pamatovala víc. „Jo, Brno…“ odmlčela se a chvíli jen tak hleděla z okna. „O tom se moc nemluvilo. Máma – tedy tvoje babička – tehdy měla kamarádku, která byla v průšvihu. Její syn měl problémy, prý něco podepsal proti režimu. A máma jim poslala peníze, aby mu pomohli. Jenže tehdy se za takovou pomoc ne vždy děkovalo nahlas.“
Najednou mi ten papírek připadal těžší, než ve skutečnosti byl. Nebyla to jen složenka. Byla to stopa k příběhu, který se do naší rodiny nikdy oficiálně nevyprávěl.
V archivech jsem našla zmínku o mladíkovi z Brna, zatčeném v červnu 1975 za „šíření protistátních materiálů“. Měl stejné příjmení jako příjemce na složence. Shoda? Možná. Ale něco mi říkalo, že to nebyla náhoda.
Začala jsem si představovat babičku, jak stojí u přepážky na poště. Možná měla strach. Možná se rozhlížela, jestli ji někdo nepozoruje. V peněžence by si složenku nechala schválně – jako tichou připomínku, že udělala správnou věc, i když o ní nemohla nikomu říct.
Peníze tehdy nebyly málo. 150 korun v roce 1975 znamenalo částku, která mohla chybět doma. Ale babička vždycky říkala, že když máš něco navíc, máš to dát tam, kde je to potřeba.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, jak snadno by se tohle všechno mohlo ztratit. Jeden zapomenutý příběh, který přežil jen proto, že babička nechala složenku v peněžence. Bez ní by zůstalo ticho.
Možná to nebylo nic velkého. Možná to byla jen drobná pomoc v těžké době. Ale pro někoho tehdy mohlo těch 150 korun znamenat rozdíl mezi beznadějí a nadějí. A pro mě to byla připomínka, že i malé činy mohou mít velkou váhu – a že se o nich nemusí vědět, aby měly smysl.
Teď složenku uchovávám já. Ne kvůli papíru, ani kvůli částce. Ale kvůli příběhu, který s sebou nese. A pokaždé, když se na ni podívám, vidím babičku – obyčejnou ženu, která se v jednom červnovém dni roku 1975 rozhodla udělat něco odvážného.
A datum? Už mi dá spát. Teď už pro mě není jen číslo na papíře. Je to malý, tichý monument k odvaze, která se nevejde do učebnic dějepisu, ale žije v peněžence po babičce.
