Článek
Byla to úplně obyčejná večeře. Vlastně ani ne tak večeře, jako spíš takové rychlé posezení po práci. Manžel měl být na služebce, ale ozval se, že to ve Vídni stihl dřív a že za hodinku bude doma. Říkal, ať nevařím a sejdeme se u „Itala“, našeho oblíbeného podniku kousek od bytu. Měli jsme tam i první rande, takže k tomu místu chováme takovou zvláštní sentimentální náklonnost. Zkrátka, nic nenasvědčovalo tomu, že by se ten večer měl jakkoli lišit od desítek jiných.
Dorazila jsem o pár minut dřív, což se mi nestává často. Sedla jsem si k našemu obvyklému stolu u okna, odkud je vidět na ruch ulice, a objednala si sklenku bílého vína. Servírka, mladá holka, kterou jsem tu viděla poprvé, přinesla pití a s lehkým úsměvem mi nenápadně podstrčila složený papírek. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale ona už se otáčela a spěchala k jinému stolu. Možná tip na víno? Nebo nějaká akce? Napadlo mě. Papírek jsem rozložila. Žádný propagační leták, žádné menu. Byl to krátký, rukou psaný vzkaz. Jen pár slov, ale ta slova se mi okamžitě vpila do paměti a vyrazila dech. „Vím, co tvůj manžel dělá. Ozvi se, než bude pozdě. Číslo: XXX XXX XXX“ Srdce se mi rozbušilo jako splašené. Ruce se mi začaly třást. Co to má znamenat? Co dělá můj manžel? Okamžitě mi hlavou prolétly desítky scénářů, jeden děsivější než druhý. Podvádí mě? Má dluhy? Dělá něco nelegálního? Můj dokonalý, spolehlivý, milující muž? To přece není možné.
Jenže ten vzkaz tam byl. Hmatatelný, skutečný. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Snažila jsem se dýchat zhluboka, abych se uklidnila. Vždyť to může být jen nějaký vtip, hloupá provokace. Jenže vnitřní hlas mi našeptával, že tohle vtip není. Ten tón, ta naléhavost… „než bude pozdě“. Co to k čertu znamená? V tu chvíli se otevřely dveře restaurace a vstoupil on. Můj muž. Usmíval se, jako by se nic nedělo. Jako by svět byl v naprostém pořádku. Zamával mi a s lehkostí se blížil k našemu stolu. Připadalo mi, že se pohybuje ve zpomaleném filmu. Viděla jsem ho, jak kráčí ke mně, a zároveň jsem měla před očima ta slova na papírku. „Ahoj, lásko,“ řekl a políbil mě. Cítila jsem jeho vůni, teplo jeho rtů. Snažila jsem se vypadat normálně, ale věděla jsem, že se mi to nedaří. Byl to ten nejdivnější polibek, jaký jsme si kdy dali.
Vzduch mezi námi zhoustl, naplnil se nevyslovenými otázkami, které křičely v mé hlavě. „Něco se stalo?“ zeptal se, když si všiml mého bledého obličeje. „Ne, ne, jsem jen… unavená. Dlouhý den,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem mu to ukázat. Nechtěla jsem začít s tou konverzací tady, v restauraci plné lidí. Potřebovala jsem čas, abych si to srovnala v hlavě. Abych se rozhodla, co dál. Zbytek večeře proběhl v mlhavém oparu. Snažila jsem se s ním normálně bavit, poslouchat jeho zážitky z cesty, ale myslela jsem jen na ten vzkaz. Každé jeho slovo, každé gesto mi připadalo podezřelé. Jako by se za jeho klidnou fasádou skrývalo něco temného, něco, o čem jsem neměla ani tušení. Podívala jsem se na servírku. Stála u baru a letmo se na mě podívala. V jejím pohledu se zračilo něco, co jsem nedokázala rozluštit – soucit? Varování?
Ve chvíli, kdy jsem držela ten papírek, se můj svět otřásl v základech. Léta důvěry, společných zážitků, pocitu bezpečí… všechno se to najednou zdálo křehké jako skořápka vejce. Měla jsem pocit, že neznám člověka, se kterým žiju. Že ho vůbec neznám. A ta myšlenka byla nesnesitelná. Celou cestu domů jsem mlčela. Manžel se ptal, jestli je všechno v pořádku, jestli mě něco netrápí. Kroutila jsem hlavou a snažila se působit uvolněně, i když mi v hrudi bušilo jako zvon. Jakmile jsme vstoupili do bytu, zamířila jsem rovnou do koupelny. Musela jsem se uklidnit. Musela jsem si promyslet každý krok. Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle. V očích se mi zračila panika a zmatek. Co teď? Mám mu ten vzkaz ukázat? Mám se zeptat? Co když je to celé jen nějaký omyl a já si zničím vztah kvůli falešnému poplachu? Ale co když to omyl není? Co když je to varování, které mi může zachránit život? Nebo jemu? Moje mysl byla jako roj včel. Procházela jsem si roky našeho manželství. Všechny ty šťastné chvíle, plány do budoucna, vzájemnou podporu. Nikdy jsem neměla důvod pochybovat o jeho loajalitě, o jeho lásce. Vždycky mi připadal jako můj pevný bod, moje skála v rozbouřeném moři. A teď? Teď jsem stála na břehu a ta skála se pode mnou začala drolit.
Nakonec jsem se rozhodla. Nemůžu žít v nejistotě. Nemůžu se nechat pohltit strachem a pochybnostmi. Budu to řešit. Ale ne hned. Potřebuji se dozvědět víc. Ten vzkaz naznačoval, že servírka ví víc. Možná se jí ozvu. Vzala jsem si telefon a nervózně vyťukala číslo, které bylo na papírku. Prst se mi vznášel nad tlačítkem „volat“. Co řeknu? Jak začnu? Přesto jsem to udělala. Vytočila jsem číslo. Zazvonilo to jednou, dvakrát, a pak se ozval hlas. Ženský hlas. Ten samý hlas, který mi před pár hodinami podstrčil ten osudný vzkaz. „Dobrý večer,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. „To jsem já… ta paní z restaurace.“ Na druhé straně bylo ticho. Pak se ozvalo povzdechnutí. „Věděla jsem, že zavoláte.“ A v tu chvíli jsem věděla, že se můj život už nikdy nevrátí do starých kolejí. Co se dozvím? Bude to horší, než si dokážu představit? Možná ano. Ale už jsem byla příliš daleko na to, abych se otočila. Musela jsem to zjistit. Celou pravdu. I kdyby měla být sebehorší.
