Článek
Ach, ty nákupy! Člověk si myslí, že jde jen pro rohlíky a mléko, a najednou se ocitne uprostřed scény jako z kriminálky. Přesně tohle se mi stalo v jednom nejmenovaném supermarketu, kde se z rutinního hledání peněženky stalo obvinění z krádeže. Že prý „něco“ mám v tašce!
Stála jsem u pokladny, spokojená s plným košíkem a v hlavě už plánovala, co uvařím k večeři. Sáhla jsem do kabelky pro peněženku, a v tu chvíli přišel ten moment paniky, který zná snad každý. Kde je? Prohrabávala jsem jednu přihrádku za druhou, vyhazovala ven účtenky, rtěnky, klíče – no prostě všechno, co se tam za týdny nahromadilo. Čím víc jsem prohledávala, tím víc mi bylo jasné, že peněženka tam prostě není. Začala jsem se potit, lidi za mnou ve frontě už si nejspíš něco mysleli, a já se snažila zachovat klid, i když mi srdce bušilo jako splašené.
V tom se za mnou zjevil statný pán v modré uniformě, nejspíš ostraha. „Můžu se vás zeptat, co tam tak usilovně hledáte, madam?“ Jeho tón nebyl zrovna přátelský. Zkusila jsem mu vysvětlit, že mi nejspíš vypadla peněženka a že ji prostě nemůžu najít. Místo pochopení se ale jeho obličej proměnil v kamennou masku podezření. „A co máte v té druhé tašce? Nepokusila jste se něco ukrýt?“ ukázal na moji prázdnou nákupní tašku.
V tu chvíli mi spadla brada. Obvinili mě z krádeže! Zadržování! Šok! Snažila jsem se mu vysvětlit, že ta taška je prázdná, že jsem si jen přišla nakoupit a že teď mám prostě smůlu, protože nemám čím zaplatit. Marně. Pán z ostrahy mě vyzval, ať s ním jdu do kanceláře. No tak tohle je sen, pomyslela jsem si. Žádný takovýhle zážitek jsem v supermarketu vážně neplánovala.
Ve frontě se lidé dívali a špitali si, a já se cítila jako největší zločinec, i když jsem byla nevinná jako lilie. V kanceláři mi nakázali vyprázdnit kabelku na stůl. Všechno, co jsem tam měla, se rozkutálelo po stole, a já si připadala, jako bych byla na policejní stanici. Paní z pokladny, která to celé sledovala, se ani nesnažila skrýt znechucení. Snažila jsem se jim vysvětlit, že nejsem zlodějka, že jsem jen zapomněla peněženku doma a že to je celé nedorozumění.
Cítila jsem se trapně, poníženě a hlavně strašně naštvaně. Jak si vůbec dovolují? Copak mám napsané na čele „pozor, zlodějka“?
Nakonec se ukázalo, že peněženka opravdu zůstala doma, schovaná pod hromadou papírů na kuchyňské lince. Musela jsem zavolat manželovi, aby přijel a celou tu scénu urovnal. Zaplatil nákup a já jsem se snažila tvářit klidně, i když mi v žilách vřela krev. Omluva? Ani náhodou. Jen suché konstatování, že „došlo k omylu“.
Od té doby pokaždé si už před odchodem z bytu sahám na kabelku, jako bych hledala svatý grál. A radši si tisíckrát zkontroluji, jestli mám tu zatracenou peněženku.
Člověk by nečekal, že si ho v obchodě spletou se zlodějem jen proto, že má děravou hlavu. Prostě otřesný zážitek, který mi tak trochu znechutil nakupování a pokaždé, když vidím ostrahu, mě zamrazí. Přitom jsem jenom chtěla nakoupit. Fakt.
