Článek
Každý rok, když se jaro začne nesměle hlásit o slovo a ve vzduchu už cítíme tu zvláštní předvelikonoční atmosféru, se u nás rozjíždí náš tradiční, téměř posvátný rituál – vaření velikonočního guláše. Není to jen tak obyčejné navaření oběda na sváteční stůl. Je to událost, setkání, zkrátka vrchol příprav na Velikonoce, hned po pletení pomlázky a barvení vajíček. A ten guláš? Ten musí být víc než jen sytý a chutný, musí být připravený s láskou, podle osvědčeného rodinného receptu, a hlavně – v obrovském množství, aby se dostalo na všechny a ještě zbylo na koledníky.
Den D-1, den před tím velkým dnem „G“, jak mu interně říkáme, patří neodmyslitelně smažení cibulky. To je taková naše malá, neformální oslava přátelství a rodinné pospolitosti. Sejde se parta mladých i těch, co už mají leccos za sebou, ale v srdci jsou stále mladí. Všichni s nadšením přiloží ruku k dílu, i když loupání dvou kilogramů cibule zní na první pohled jako úkol pro armádu. Ale ve více lidech to jde ráz na ráz, a navíc, u toho se stihne probrat kde co, od loňské úrody jablek po nejnovější drby z vesnice.
A samozřejmě, k takové práci patří i patřičné občerstvení. Nikdo si přece nebude dřít ruce nasucho. Takže se popíjí – s mírou, samozřejmě (tedy, většinou s mírou) – pivo, víno, občas i nějaká ta ostřejší medicína na zahřátí hlasivek a povzbuzení pracovní morálky. Atmosféra je vždycky uvolněná, plná smíchu a dobré nálady.
A pak přijde na řadu ona posvátná činnost – smažení cibulky. To není jen tak nějaké hození nakrájené cibule na rozpálený tuk. To je umění, alchymie. Každý z nás má svůj osvědčený grif, jak cibuli správně promíchávat, kdy přidat trochu soli, aby pustila šťávu, a hlavně, jak ji hlídat, aby získala tu správnou zlatavou barvu a karamelovou sladkost, která je základem každého poctivého guláše. Mícháme ji pomalu, s citem, s láskou, jako by to bylo to nejcennější zlato na světě. A za ty dlouhé roky, co tuhle předvelikonoční tradici s takovou pečlivostí dodržujeme, se ještě ani jednou nestalo, že by se nám ta naše zlatavá krása byť jen trošku připálila. Byla to naše pýcha, náš malý kulinářský zázrak. Až do letoška.
Letos bylo něco ve vzduchu. Možná to bylo to neobvykle teplé jarní slunce, které nás všechny tak nějak rozjuchalo a ukolébalo k lehkovážnosti. Možná to bylo o jedno pivo víc, než bylo zdrávo. Nebo možná se jen sešla špatná konstelace hvězd nad naší kotelnou. Fakt už nevím. Prostě, uprostřed veselého hovoru a smíchu, najednou jeden z nás zpozorněl. „Hele, co to smrdí?“ zeptal se s podezřením v hlase. V tu chvíli jsme všichni zhluboka nasáli vzduch. A místo té libé, smažené vůně, která nám vždycky při smažení cibulky provoněla celou kotelnu i okolí, jsme ucítili něco úplně jiného. Něco štiplavého, nahořklého, zkrátka – spáleného. S hrůzou jsme se podívali na pánev s cibulí. A tam, místo zlatavých plátků, se válela černá, smrdutá hmota. Naše pýcha, naše pečlivě smažená cibule, se během chvilky proměnila v uhelnou břečku. Ticho, které nastalo, by se dalo krájet nožem. Všichni jsme s němým úžasem zírali na ten kulinářský zmar. Ale jak už to tak v životě bývá, jedna pohroma málokdy chodí sama. V naší rozjitřené atmosféře, plné zklamání nad zničenou cibulí a možná i mírné opilosti, se stalo to, co se stát nemělo. Někdo z naší veselejší části osazenstva, ať už to byl kdokoliv (a dodnes se k tomu nikdo veřejně nepřiznal, takže jména opravdu nebudeme ventilovat, abychom předešli rodinným sporům), v nestřeženém okamžiku zavadil o náš poctivý, litinový kotel. Ten kotel, který už pamatoval nejedny Velikonoce a nejednu svatbu, se s ohlušujícím rachotem převrhl. A jelikož se celá tahle „cibulová tragédie“ odehrávala v naší útulné, ale poněkud zastrčené kotelně, která za ty léta pojala nejrůznější haraburdí a hořlavé materiály, to rozpálené sádlo se rozlilo na ta nejméně vhodná místa.
V tu chvíli se ozvalo takové to zlověstné „šššš“, a už to jelo. Nejdřív jen takové malé, nenápadné plamínky, které olizovaly staré papíry a suché listí, co tam kdosi kdysi odložil. Říkáme si: „Ale, to hned uhasíme, to nic není.“ Jenže ouha! Ty malé plamínky, povzbuzené horkým sádlem a suchým materiálem, se během několika vteřin proměnily v docela slušné ohnivé peklo. Kotelna, která ještě před chvílí voněla smaženou cibulí (teda, spíš už páchla spáleninou), se začala plnit hustým, štiplavým dýmem, že by se dal krájet sekyrou. Začali jsme panikařit. Každý běhal sem a tam, snažil se něco zachránit, něco uhasit, ale v tom zmatku jsme si spíš překáželi. Naštěstí se v naší partě našel i jeden duchapřítomný jedinec (pravděpodobně ten, co seděl nejdál od kotle a ještě nestihl moc popít). Ten nelenil a s chladnou hlavou vytočil tísňovou linku 150. My ostatní jsme se mezitím s naivním hrdinstvím pouštěli do boje s ohněm vším, co nám přišlo pod ruku – starými hadry, které spíš hořely, než hasily, poloprázdným kýblem s vodou, která tam původně stála na kropení muškátů, a dokonce i pár plechovkami piva, což se ukázalo jako naprosto neúčinné.
A pak, jako na zavolanou, se z dálky začalo ozývat to známé, pronikavé houkání. Sirény! Naši záchranáři přijíždějí! Během několika minut už před naší zahradou zastavilo několik nablýskaných červených aut a z nich vyskákala parta statných mužů v zásahových oblecích. Z jejich profesionálního, klidného pohledu to prý žádná velká tragédie nebyla. „Jenom trochu hustší dým,“ konstatoval s úsměvem velitel zásahu, zatímco se jeho kolegové s profesionální grácií pouštěli do hašení. Ale pro nás, pro ty, co tam stáli s očima plnýma slz a s černými šmouhami na tvářích, to drama bylo! Představa, že nám místo voňavého, poctivého velikonočního guláše zbude jen ohořelá kotelna a vzpomínka na spálenou cibuli, nebyla zrovna povznášející.
Naštěstí naši stateční hasiči byli rychlí, efektivní a hlavně – věděli, co dělají. Během chvilky zkrotili ten náš malý, soukromý ohňostroj. Kotelna sice vypadala jako po menším výbuchu – černé stěny, všude popel a ten štiplavý zápach dýmu se nám zavrtal hluboko do nosních dírek. A naše pečlivě smažená cibulka? Ta skončila v propadlišti kulinářských dějin, pravděpodobně smíchaná s popelem a možná i s trochou hasičské pěny. Takže letos budeme mít náš tradiční velikonoční guláš s takovou zvláštní, neopakovatelnou příchutí – s jemným nádechem popela a kouře. A co si budeme povídat, historka k tomu bude letos opravdu parádní. Už teď se těším, jak ji budu vyprávět u velikonočního stolu a jak se tomu všichni budeme smát (tedy, s mírným odstupem času, teď nám do smíchu ještě moc není).
Hlavně si z toho všichni bereme cenné ponaučení. Příští rok už tu cibuli budeme smažit stoprocentně venku, na otevřeném ohništi a s mnohem větším dohledem. A možná i s menším množstvím toho „tekutého štěstíčka“ u pánve. Ale kdo ví, tradice je tradice, a občas je potřeba ji trochu okořenit nějakou tou nečekanou událostí, aby se na ni dlouho vzpomínalo. Hlavní je, že se zase sejdeme, že jsme všichni v pořádku a že i přes tuhle malou „ohnivou“ epizodu si ty Velikonoce nakonec užijeme. Veselé Velikonoce všem a pamatujte – opatrnosti nikdy nezbývá, zvlášť když se spojí oheň, sádlo a trocha alkoholu! A na tu spálenou cibulku už snad brzy zapomeneme… nebo ne? Uvidíme u toho guláše!
