Článek
Jak naivní jsem byla. To ráno tam byla fronta až na ulici, a když jsem se konečně dostala na řadu, byla jsem celá zpocená z toho vydýchaného vzduchu a z těsných roušek, které tam někteří stále nosí. „Dobrý den, ráda bych si vyzvedla důchod,“ řekla jsem úředníkovi, postaršímu pánovi s prořídlými vlasy a brýlemi na špičce nosu. Podíval se na mě přes ty brýle, jako bych právě řekla něco nesmírně zábavného. „A máte si ho kde vyzvednout?“
Nechápala jsem ten vtip. Možná proto, že žádný vtip to nebyl. Když mi pak sdělil výši mého důchodu, měla jsem chuť se rozplakat přímo tam, před všemi těmi lidmi ve frontě. Třináct tisíc a pár drobných. Za čtyřicet let práce. Za noční služby na chirurgii, za držení rukou pacientům, kteří umírali, za to, že jsem nikdy nechyběla, ani když děti měly horečku a já je musela nechat s babičkou.
Cestou domů jsem se zastavila v supermarketu. Potřebovala jsem máslo, trochu ovoce, nějakou šunku. U regálu s máslem jsem zůstala stát jako přimrazená. Sto dvacet korun. Za jedno máslo. Vzpomněla jsem si, jak jsme si s kolegyněmi před pár lety dělaly legraci, že máslo stojí jako gram zlata. Teď už to vtipné není. Položila jsem ho zpátky a vzala levnější margarín. A pak jsem vrátila i šunku. A jablka jsem koupila jen tři místo kilového balení.
Doma jsem si sedla ke stolu a začala počítat. Nájem, elektřina, plyn, telefon, léky… po odečtení všech povinných výdajů mi zbývá něco málo přes tři tisíce na jídlo, drogerii a všechno ostatní. Na celý měsíc. Stokoruna na den. Dřív jsem za tolik kupovala svačiny pro všechny tři děti.
Marie, moje nejstarší dcera, říká, že bych se měla přestěhovat k ní. Má dům se zahradou, velký, prostorný. Jenže já nechci být nikomu na obtíž. Celý život jsem byla soběstačná. Když od nás odešel manžel za mladší, nezhroutila jsem se. Pracovala jsem víc, brala přesčasy, a zvládla to. Teď mám být najednou závislá na vlastním dítěti?
Navíc, mám ráda svůj byt. Je malý, ale plný vzpomínek. Poličky, které jsme spolu s dětmi natírali, když byly malé. Křeslo, ve kterém jsem jim četla pohádky. Výhled z okna na park, kde teď běhají cizí děti, ale já si pořád pamatuji, jak tam skákaly ty moje. Šedesát let života nejde jen tak sbalit do jednoho kufru.
Jenže co mám dělat? Člověk celý život pracuje, platí daně, vychovává děti, aby byly slušnými občany, a pak přijde stáří a stát vám řekne: „Tady máš almužnu a poraď si.“ A vy najednou počítáte každou korunu a přemýšlíte, jestli si můžete dovolit zapnout topení, když venku ještě není vyloženě mráz.
Včera mi volala Hanka, bývalá kolegyně z nemocnice. Je o pět let mladší, ještě pracuje. Vyprávěla mi, jak vedení nemocnice plánuje zvýšit platy lékařům, ale o sestrách se nemluví. Nikdy se nemluví. Přitom kdo drží celé zdravotnictví nad vodou? Kdo je s pacientem, když se v noci bojí? Kdo mu mění obvazy, podává léky, uklidňuje ho? Lékaři se mihnou na vizitě a běží dál. Ale sestry tam jsou pořád.
A přesto, když přijde čas na důchod, je to, jako by ty roky práce neměly žádnou hodnotu. Jako by péče o druhé, všechen ten čas strávený na nohou, všechny ty Vánoce a narozeniny protrávené v práci místo s rodinou, jako by to všechno byl jen rozmar, ne skutečná práce.
Kamarádka Jana říká, že bych si měla najít brigádu. V sedmdesáti! Po čtyřiceti letech ve zdravotnictví mám jít uklízet kanceláře nebo doplňovat zboží? Ne že bych se za takovou práci styděla, ale už na to prostě nemám sílu. Kolena mě bolí po těch letech běhání po nemocničních chodbách, záda mám zničená od zvedání pacientů.
Včera jsem viděla v televizi reportáž o důchodcích v Německu. Normálně si mohou dovolit cestovat, chodit do divadla, kupovat vnoučatům dárky. A já? Já musím vážit, jestli si koupím máslo, nebo nové pantofle, protože ty staré už mají díry. A to jsem pracovala stejně tvrdě jako oni. Jenom jsem měla tu smůlu, že jsem se narodila na špatné straně hranic.
Člověku je hořko, když si uvědomí, že stáří, na které se celý život připravoval, není žádná zasloužená odměna, ale trest. Trest za to, že jste udělali, co se od vás očekávalo – pracovali, vychovávali děti, starali se o druhé. A odměna? Ta je zřejmě určena někomu jinému.
