Článek
Byla jsem vyčerpaná po celém dni s naší roční Eliškou, která zrovna prořezávala zoubky a byla nespokojená s celým světem. A já s ní.„Vždyť jsi na mateřské, tak si odpočiň přes den," řekl mi manžel, zatímco se zavřel do pracovny se svým notebookem. Ta věta mi utkvěla v hlavě jako ostrý střep, který nejde vytáhnout.
Dřív jsme byli tým. Petr a já, spolu proti světu. Pak přišla Eliška, naše první dítě, a najednou to bylo, jako bychom mluvili každý jiným jazykem. Jako bychom žili ve dvou různých světech, které se protínají jen v kuchyni u večeře a v ložnici, když už je tma a oba jsme příliš unavení na cokoliv jiného než spánek.
Pracuje z domova, což jsem zpočátku považovala za výhodu. Představovala jsem si, jak mi občas pomůže, když bude Eliška plakat a já budu zrovna vařit oběd, nebo jak si ji vezme na pár hodin, abych si mohla v klidu dojít k doktorovi. Realita je jiná. Jeho pracovna je nedotknutelné území, svatyně, kam se nesmí s pláčem, s mokrou plenkou, a vlastně vůbec.
„Mám důležitý call,“ slyším pětkrát denně, když se odvážím zaklepat, protože potřebuji podržet Elišku, abych si mohla dojít aspoň na záchod. To obrovské nepochopení toho, co vlastně mateřská znamená, mě někdy dohnalo k slzám.
Nedávno jsem četla článek od jedné maminky, jejíž dítě bylo označeno za „příliš živé“ a škola jí navrhla, ať ho nechá raději doma. Ten článek mnou rezonoval víc, než bych čekala. Ne proto, že by mi někdo říkal, ať si nechám dítě doma – tam už jsem. Ale kvůli tomu pocitu, kdy vám někdo dává najevo, že vaše každodenní zkušenost není platná, že přeháníte, že je něco špatně s vámi, ne se systémem.
Minulý týden jsem měla svůj zlomový bod. Eliška byla nemocná, celou noc horečkovala a já s ní chodila po bytě, houpala ji, konejšila. Když konečně usnula, bylo půl páté ráno. V sedm Petr vstal, osprchoval se, udělal si kávu a pak nakoukl do ložnice.
„Ještě spíš? Já už musím začít pracovat, máme ranní poradu,“ oznámil mi, jako by se nechumelilo. Jako by bylo naprosto přirozené, že on se po probdělé noci může osprchovat, v klidu posnídat a pak „jít do práce“, zatímco já mám fungovat bez spánku, bez pauzy, bez možnosti říct „dneska beru sick day“.
Ten den jsem brečela ve sprše, s Eliškou usazenou na koupelnové předložce, jak na mě koukala svýma velkýma modrýma očima, které jako by říkaly: „Mami, co se děje?“ A tehdy jsem se rozhodla, že něco musím změnit.
Večer jsem Petrovi strčila Elišku do náruče, vzala jsem si bundu a řekla jsem: „Jdu se projít. Vrátím se za hodinu.“ Nevysvětlovala jsem, neprosila, jen jsem odešla. Bylo to poprvé po roce, co jsem byla venku sama, bez dítěte, bez cíle, jen tak. Chodila jsem ulicemi a dýchala chladný večerní vzduch, jako bych ho celý rok zadržovala v plicích.
Když jsem se vrátila, Petr seděl na pohovce s Eliškou v náručí. Vypadal trochu vyděšeně.
„Třikrát se rozbrečela a nemohl jsem ji utišit,“ řekl mi místo pozdravu.
„Já vím,“ odpověděla jsem klidně. „To se mi stává taky. Pětkrát denně. A nemám za těmi dveřmi žádnou pracovnu, kam bych mohla utéct.“
Nejdřív to vypadalo, že se bude bránit, že mi začne vysvětlovat, jak těžkou práci má, jak je důležitý, jak musí živit rodinu. Ale pak se na mě dlouze podíval, jako by mě viděl poprvé po hodně dlouhé době.
„Odpočinula sis aspoň trochu?“ zeptal se tiše.
„Ano,“ přikývla jsem. „A potřebuju, aby to nebyla výjimka. Potřebuju, abys pochopil, že být na mateřské neznamená, že si užívám volno. Je to práce. Náročná, vyčerpávající, nonstop práce. Bez přestávek, bez dovolené. A potřebuju, abys byl můj partner, ne další dítě, o které se musím starat.“
Od té doby se něco změnilo. Ne najednou, ne zázračně. Ale začal se snažit víc rozumět. Začal si s Eliškou hrát každý večer, abych si mohla v klidu uvařit čaj a chvíli si číst. Začal se ptát, jak jsem prožila den, a opravdu poslouchat odpověď. A minulý víkend mi řekl, ať si jdu na dvě hodiny lehnout, že on se o Elišku postará.
Byly to jen dvě hodiny. Kapka v moři únavy, která se nahromadila za ten rok. Ale byl to začátek. Začátek jeho pochopení, že mateřská není dovolená. A začátek mého uvědomění, že nesmím dovolit nikomu - ani člověku, kterého miluju - aby znehodnocoval moji každodenní zkušenost a moji práci.
Protože to je práce. Nejdůležitější práce, jakou kdy budu dělat. A zaslouží si respekt. Stejně jako já.
