Článek
Petra vešla do obchodu unavená, ale v dobré náladě. Měla za sebou dlouhý den v práci, hlava plná starostí, ale říkala si, že obyčejný nákup jí aspoň na chvíli vyčistí myšlenky. Vzala košík, prošla regály, automaticky sahala po věcech, které kupovala roky. Nic výjimečného. Obyčejný večer obyčejné ženy.
U pokladny byla fronta. Petra si stoupla, vyndala telefon, čekala. Prodavačka seděla shrbená, pohled zabodnutý do monitoru, rty sevřené. Každému zákazníkovi házela zboží po pásu rychle, bez slova. Žádné „dobrý den“, žádné „děkuji“. Jen pípání, nárazy a ticho plné napětí.
Když přišla řada na Petru, položila nákup na pás. Mezi položkami byla i sleva označená žlutým štítkem. Když se na displeji objevila plná cena, Petra se ozvala. Klidně. Slušně.
„Promiňte, u tohohle byla sleva.“
Prodavačka zvedla oči. Ten pohled byl ostrý, podrážděný, jako by Petra spáchala něco neodpustitelného. „Sleva skončila,“ odsekla.
„Na regálu byla ještě cedulka,“ řekla Petra. Ne vyčítavě. Jen konstatující.
Prodavačka si hlasitě povzdechla. Tak, aby to slyšela celá fronta. „To si máte zkontrolovat,“ řekla a protočila oči. „Nemůžu pořád řešit, že lidi neumí číst.“
Lidi. Ne zákazníci. Lidi.
Petra cítila, jak se jí stáhne žaludek. Všichni za ní mlčeli. Nikdo nic neřekl. Jen se dívali. Někteří s pobavením, jiní s lítostí. Nikdo se nezastal. V tu chvíli měla chuť se omluvit. Ne proto, že by udělala chybu, ale proto, aby to skončilo.
„Můžete se jít podívat?“ zkusila to ještě. Hlas se jí lehce třásl.
„Nemůžu,“ štěkla prodavačka. „Zdržujete frontu.“
To bylo ono. Ta věta. Zdržujete. Jako by Petra nebyla člověk, ale překážka. Jako by její čas, její peníze, její důstojnost neměly žádnou hodnotu.
Petra zaplatila. Ruce se jí třásly. Ne kvůli pár korunám. Kvůli tomu tónu. Kvůli tomu, že se cítila malá. Hloupá. Na obtíž. Když si brala účtenku, prodavačka ji před ni položila tak prudce, že spadla na pás.
Nikdo nic neřekl. Fronta se pohnula. Život šel dál.
Petra vyšla ven a teprve tam se jí podlomila kolena. Opřela se o zeď, nákupní taška se jí zařezávala do ruky. Cítila vztek. Na prodavačku. Na sebe. Na ty lidi, co mlčeli. Na to, že se neozvala víc. Že neřekla něco ostřejšího. Že sklopila hlavu.
Cestou domů si v hlavě přehrávala každou větu. Vymýšlela odpovědi, které už byly zbytečné. „Nemusíte na mě mluvit takhle.“ „Chovám se slušně.“ „Platím stejně jako ostatní.“ Jenže v tu chvíli tam stála sama. A systém byl silnější.
Doma položila nákup na stůl a rozbrečela se. Ne hystericky. Tiše. Ten pláč byl o něčem jiném než o slevě. Byl o tom, jak snadno se z dospělé ženy stane někdo, koho je možné veřejně shodit. Bez následků. Bez omluvy.
Došlo jí, že to nezažila poprvé. Že to zná. Z úřadu. Z pošty. Z ordinace. Že si na to lidé zvykli. Že se to bere jako normální. „Ona má blbý den.“ „To víš, práce s lidmi.“ Jako by práce s lidmi omlouvala, že se k nim někdo nechová lidsky.
Petra si sedla a napsala stížnost. Ruce se jí znovu třásly. Ne proto, že by věřila, že se něco stane. Ale proto, že tentokrát mlčet nechtěla. Nepotřebovala trest. Potřebovala říct, že tohle není v pořádku.
Neví, jestli se něco změní. Možná prodavačka dostane upozornění. Možná se nestane nic. Ale Petra ví jedno. Že to ponížení si nevybrala. Že nebylo oprávněné. A že to, že zaplatila, neznamená, že musí snést všechno.
Od té doby se dívá lidem za pultem do očí. Mluví klidně, ale pevně. A když někdo překročí hranici, už ví, že chyba není v ní.
Protože žádný nákup by neměl mít v ceně pocit, že jste míň než ostatní.
