Článek
Naše kamarádka Míša se vdávala a my jsme se s nadšením chystali na její svatbu, která se konala v krásném zámečku za Prahou. Bylo nám jasné, že naši kluci, sedmiletý Honzík a pětiletý Tomáš, by si veselí moc neužili, a tak jsme potřebovali spolehlivé hlídání. Manžel navrhl svého tátu. „Táta je s dětmi skvělý, vždycky si s nimi vyhraje, a navíc u nás doma budou v klidu, ve svém prostředí,“ argumentoval. Trochu jsem váhala. Tchán je sice fajn chlap, ale je to takový věčný kutil a recesista. Občas má až moc volnou ruku s výchovou, což se obvykle projevuje v neomezeném přístupu ke sladkostem a ignorování spánkového režimu. Nicméně, potřebovali jsme někoho na celý víkend a on se nabídl s takovým nadšením, že jsem neměla to srdce odmítnout.
Nachystala jsem pro tchána a děti jídlo, sepsala seznam důležitých čísel a instrukcí – co můžou kluci jíst, kdy jít spát, jaké léky mají, kdyby něco. Tchán jen mávl rukou. „Neboj, snacho, já jsem vychoval tři děti, s těmi vašimi si poradím. Hlavně si to užijte!“ Loučení bylo trochu dramatické, hlavně Tomáš se nechtěl odtrhnout, ale tchán ho rychle zabavil slibem, že si postaví bunkr. Nasedli jsme do auta a vyrazili s lehkostí, která nás už dlouho neprovázela. Dva dny bez dětských hádek, bez vstávání v šest ráno, bez neustálého „mami, tati, podívej se!“ Představa nerušené svatby, tance a možná i pořádného spánku byla lákavá.
Svatba byla nádherná. Romantické místo, výborné jídlo, skvělá hudba. Tančili jsme do pozdních hodin, bavili se s přáteli, prostě jsme si to maximálně užívali. Dokonce jsme si dovolili i pár skleniček navíc. Telefony jsme schválně moc nekontrolovali, abychom si ten klid a svobodu pořádně vychutnali. Jen občas jsem si v duchu představovala, co asi tchán s kluky doma dělá. V pátek večer nám poslal zprávu s fotkou, jak kluci spí v obýváku na pohovce, každý v dece a s plyšákem. Vypadali roztomile. V sobotu ráno přišla další fotka, tentokrát z kuchyně, kde Honzík s Tomášem pomáhali tchánovi připravovat palačinky. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku, možná až moc idylické.
V neděli odpoledne jsme se vydali na cestu domů. Byli jsme příjemně unavení, ale spokojení. Těšili jsme se na kluky, ale zároveň jsme si vychutnávali poslední chvíle ticha. Jak jsme se blížili k našemu domu, začínalo mi být trochu úzko. Co když tchán udělal něco, co se mi nebude líbit? Co když jsou kluci rozmazlení k nepoznání? Manžel se smál a říkal, ať jsem v klidu, že táta to má vždycky pod kontrolou.
Zaparkovali jsme před domem a zevnitř se linuly podivné zvuky. Něco jako kombinace elektronické hudby a dětského smíchu, navíc s občasným duněním. Odemkli jsme dveře a vstoupili do našeho obývacího pokoje, ale to, co jsme spatřili, nám na okamžik vyrazilo dech.
Náš obývák se proměnil v bitevní pole. Přesněji řečeno, v obří stavebnici. Všechny polštáře z pohovky byly rozházené po zemi, vytvořené jakési pevnosti. Přes křesla byly přehozené deky a prostěradla, které tvořily tunely a jeskyně. Uprostřed téhle „základny“ seděl tchán s úsměvem od ucha k uchu, na hlavě měl nasazený hrnec jako helmu a z reproduktorů, které normálně slouží k poslechu klasické hudby, se valila nějaká sci-fi znělka. A kluci? Honzík měl na obličeji namalovaný knírek fixou a Tomáš, ten měl na hlavě moji oblíbenou čelenku s peříčky, která byla určená na speciální příležitosti. Oba měli na sobě špinavé pyžamo a vypadali, jako by právě vyšli z nějakého divokého dobrodružství. „Ahoj, rodiče! Vítejte v naší tajné základně! Dědo, přicházejí vetřelci!“ zakřičel Honzík a Tomáš hned začal vydávat zvuky jako laserové zbraně. Tchán se jen smál a zvedl ruce v gestu přivítání. V tu chvíli jsem si všimla, že má na tričku otisky něčeho tmavého a lepkavého. „Co se tady, proboha, stalo?“ vydechla jsem.
Tchán s radostí vyprávěl o jejich víkendu. V pátek si prý postavili ten největší bunkr na světě a přespali v něm. V sobotu ráno se rozhodli, že se promění v tajné agenty. Tchán jim namaloval knírky a prohledával dům, hledali „tajné zprávy“, které jim schovával pod polštáře a za obrazy. Ty „tajné zprávy“ byly ve skutečnosti instrukce k hledání sladkostí, které tchán schovával po celém bytě. Objevili tak zásobu čokolády, sušenek a bonbonů, které byly pečlivě ukryty, a teď byly už jen vzpomínkou.
A pak se tchán s ďábelským leskem v očích přiznal k hlavnímu trháku víkendu. „No, a pak jsme se vrhli na velký umělecký projekt! Kluci chtěli vyzdobit naši tajnou základnu, takže jsme vzali barvičky a pustili se do toho!“ Otočila jsem se a ztuhla. Na stěně v obýváku, hned vedle televize, se rozprostírala monumentální freska. Nešlo o nějaké nevinné čmáranice. Byla to detailní mapa vesmíru, s raketami, planetami a mimozemšťany, vše namalované pastelkami, fixami a, jak se zdálo, i nějakými zbytky temperových barev, které jsem kdysi schovala do skříně. Honzík s Tomášem se pyšně dmuli. „Tohle je náš nový domov pro vesmírné cestovatele, mami!“ vysvětlil Honzík. Moje reakce se pohybovala někde mezi naprostou bezmocí a záchvatem smíchu.
Když jsme vstoupili do kuchyně, zjistili jsme, že náš jídelní stůl se proměnil v dílnu pro „výrobu zbraní“. Byly tam poskládané papírové trubky, lepicí páska a zbytky kartonu. Na zdi visely nakreslené mapy s pokladem, které vedly k různým schováváním, z nichž většina byla prázdná, nebo obsahovala jen obaly od sladkostí.
Z koupelny se linula zvláštní vůně. Zjistili jsme, že se tchán s kluky rozhodli vyrobit si vlastní „bublinkovou lázeň“ – do vany dali šampon, sprchový gel a pravděpodobně i nějaký jar na nádobí. Koupelna byla celá pokrytá bublinami a zbytkem pěny. Tchán s úsměvem dodal, že to byla „nejlepší bublinková lázeň na světě“. A jak jsem si později všimla, i stěny v koupelně měly stopy po bublinkách, které se tam zřejmě snažili dostat. Naštěstí tam nebyly žádné další umělecké výtvory. Největší šok ale přišel, když jsme otevřeli ledničku. Vypadala, jako by ji přepadla tlupa mlsných skřítků. Zbyl jenom kečup, hořčice, vajíčka a pár zvadlých zelenin. Všechny jogurty, sýry, šunka, prostě všechno, co jsem jim nachystala, bylo pryč. Tchán vysvětlil, že si udělali „piknik v obýváku“, a že všechno snědli, protože byli „tajní agenti a potřebovali hodně energie“. To, co nezmizelo v břichách kluků, zřejmě padlo za oběť tchánovu kuchařskému experimentování. Nakonec jsme se po dlouhém dni, plném úklidu a zjišťování škod, sešli v kuchyni. Tchán nám s klidem uvařil večeři – vajíčka , protože nic jiného už v ledničce nebylo. Kluci usnuli u stolu, vyčerpaní z celého víkendu plného dobrodružství. Pohled na ně byl k nezaplacení. Špinaví, ale šťastní. Tchán se na nás podíval a s úsměvem řekl: „Tak co, snacho, synu, vidíte, že jsem se o ně postaral dobře, ne? Měli jsme ten nejlepší víkend!“
Chvíli jsem na něj jen tak koukala, neschopná slova. Byla jsem naštvaná, unavená, ale zároveň jsem v koutku duše cítila, že i přes ten chaos, který po sobě zanechal, dal klukům něco, co já bych jim nikdy nedala – naprosto neomezenou svobodu a dobrodružství s někým, kdo je ochoten se ponořit do jejich světa na sto procent. Bylo jasné, že si ten víkend užili víc než kdy jindy. Ačkoliv mi chvíli trvalo, než jsem se s tím srovnala a než jsem vyčistila veškerý nepořádek, věděla jsem, že na tuhle svatbu i na tohle hlídání nikdy nezapomeneme. A myslím, že ani kluci.
