Článek
Známý mi před společným podnikáním řekl:
„Ber to tak, že každý z nás si pohlídá hlavně sebe.“
Zasmál jsem se. Přikývl. Bral jsem to jako realistickou poznámku člověka, který už něco zažil. Dokonce mi to přišlo dospělé. Férové. Dnes bych si za tu reakci nejradši jednu vrazil.
Znali jsme se roky. Ne blízce, ale dost na to, abych měl pocit, že vím, s kým mám tu čest. Pivo, řeči o práci, stížnosti na šéfy, sny o tom, že jednou budeme dělat „něco vlastního“. Když přišel s konkrétním nápadem, zapadlo to přesně do doby, kdy jsem byl unavený z cizích rozhodnutí a hladový po kontrole nad vlastním životem.
Tvrdil, že je opatrný. Že nemá rád konflikty. Že věci řeší v klidu. A tu větu, „každý si pohlídá hlavně sebe“ říkal skoro jako omluvu. Jako by mi chtěl dát najevo, že mě nechce zatěžovat svými očekáváními.
Já v tom slyšel, nejsme naivní, budeme féroví.
Ve skutečnosti to znamenalo, až půjde do tuhého, zůstaneš v tom sám.
Začátek byl hladký. Plány, tabulky, schůzky. Pracoval jsem víc. Ne proto, že by mě nutil. Protože jsem věřil. Tahal jsem zakázky, řešil klienty, bral telefony večer, o víkendech. On byl klidný. Vždycky měl čas. Vždycky „to ještě promyslíme“.
Když přišly první problémy, mávl rukou. „To se srovná.“
Když jsem chtěl řešit smlouvy, řekl: „Neboj, to je formalita.“
Když jsem upozorňoval na rizika, odpověděl: „Ty to hrotíš.“
A já? Hrotil jsem. Protože jsem měl pocit odpovědnosti. Protože když už něco dělám, tak naplno. Nechtěl jsem být ten paranoidní, ten nedůvěřivý. Nechtěl jsem pokazit atmosféru.
Pak přišla první rána. Klient, kterého jsem přivedl já, nezaplatil. Peníze zmizely. Ne z účtu firmy. Z účtu, ke kterému měl přístup hlavně on. Tvrdil, že to byla chyba. Že to „nějak vyřeší“. Nevyřešil.
Začal jsem cítit tlak. Nejen finanční. Psychický. Každý den jsem se budil s pocitem, že něco není v pořádku, ale neuměl jsem to chytit. Všechno bylo rozmazané. Nic nebylo dost velké na výbuch, ale všechno dohromady mě drtilo.
Když jsem chtěl jasná pravidla, začal být podrážděný. „Ty mi nevěříš?“ ptal se.
To je oblíbená věta lidí, kteří si přejí, abys mlčel.
Pak přišel konec. Bez dramatu. Bez hádky. Jednoho dne mi oznámil, že z projektu odchází. Že už ho to nenaplňuje. Že si našel jinou příležitost. A že závazky, které vznikly, „si každý pohlídá sám“.
A tehdy mi ta věta došla.
Ne jako blesk. Jako studená voda. Všechno zapadlo. Každé jeho vyhýbání se odpovědnosti. Každé „to není moje starost“. Každý moment, kdy jsem táhl víc, protože on mohl ustoupit.
Zůstal jsem s dluhy. Se závazky. S vysvětlováním klientům, kteří ho už nezajímali. Zůstal jsem s pocitem, že jsem byl využit ne proto, že bych byl hloupý, ale proto, že jsem byl poctivý.
Zkoušel jsem to řešit. Mluvit. Argumentovat. Připomínat dohody. Odpovědi byly klidné, téměř znuděné. „To sis měl pohlídat.“
Ano. Přesně tohle.
Drsné na tom nebylo, že mě podrazil. Drsné bylo, že mi to vlastně řekl předem. A já jsem to nechtěl slyšet. Protože bych musel couvnout. Přiznat si, že ne každý, kdo mluví klidně, hraje fér.
Podnikání tě nenaučí vydělávat. Naučí tě rozlišovat lidi. A někdy tu lekci zaplatíš víc než penězi. Zaplatíš důvěrou. Klidem. Vlastním sebevědomím.
Dnes už tu větu slyším jinak.
„Každý si pohlídá hlavně sebe“ není varování. Je to přiznání. A když ho někdo vysloví nahlas, měl bys utéct dřív, než začneš počítat ztráty.
Protože když to dojde pozdě, nezůstane ti nic než vztek. A ten je v podnikání ten nejdražší účet.
