Článek
Proč kluk s geny na chemii, fyziku a matiku, který by sám hravě vypočítal konec světa přesněji než Newton před 300 lety, se cpe na humanitní větev gymplu? Zkuste hádat. Přešel jsem na školu v jiném městě a tady si mysleli, že angličtina má jako jazyk blíže k humanitním šťouralům. Mně by bylo jedno, kam ji zařadili, ale začínat s ruksakem čtyřek a se zpožděním půl roku jiný jazyk, to už bych nedal. Už takhle jsem plaval nejen v městském bazénu, ale i v té angličtině.
Věděl jsem, že pojedu na prázdniny na měsíc do Iráku, a tak jsem drtil slovíčka. Ta mi šla. Dokonce jsem některá lovil jako kouzelník z klobouku. Kde jsem je vzal, nevím. V učebnici byste je hledali marně. Gramatika a mluvení nebyly moje parketa. Angličtinářka byla mladá kočka s pěknými drápy. Vytáhla mě k tabuli a chtěla, ať něco řeknu o nějakém Rudovi Kiplingovi. Já v té školní džungli nečetl ani českou povinnou četbu, natož anglickou. Znal jsem od něj jen nějaké citáty, třeba:
„Radši vždy věřím u lidí jen v to dobré; ušetří to hodně problémů“ nebo
„Když žena něco tuší, je mnohem blíže pravdě, než když muž něco s určitostí ví.“
Zkusil jsem ten první.
„Správně, je to jeho citát, ale mluv anglicky.“
Nedostal jsem ze sebe souvislou větu. Ona měla představu, že o tom budu básnit anglicky.
Spustila: „U mě ještě nikdy nikdo z angličtiny nepropadl, ale ty mě vážně pokoušíš. Nemohl bys alespoň něco, tááákhle malinko dělat?“
Nevím, co chtěla těmi prsty málem u sebe naznačit. Je fakt, že jsem ji neměl čím překvapit. Nevzdával jsem to. Skromně jsem řekl: „Mluvení mi moc nejde, ale slovíčka umím.“
„Která?“ chytla se příležitosti, aby mi nemusela dát kouli.
„No všechna, co jsou v učebnici. Je jich tam 997,“ řekl jsem poťouchle.
To ji dostalo. Se smíchem vzala učebnici do ruky a začala zkoušet. Když už byla u třetí lekce a asi šedesátého slova a já neudělal chybu, vyhrkla:
„Co je tohle za konspiraci?“
Teď jsem se zase usmíval já. Na vysvědčení byla trojka.
O prázdninách jsem v Iráku mluvil anglicky od rána do večera. I kolem stovky arabských slovíček jsem se naučil. Některá jsem uměl už před odjezdem. Samozřejmě jsem čekal na příležitost je použít. Do Iráku jsem letěl se sestrou. Dvanáct hodin letu, byť s přestávkami, udělalo své. Ségra byla v pohodě a koketovala s cestujícími. Já ten let měl za trest. Ještě že tam mají po ruce pytlíky.
Konečně na zemi v Bagdádu. Druhý den jsme v kavárně čekali na Jamila, překladatele z ambasády. Museli jsme vyplnit přihlašovací papíry, kdo jsme, co jsme a jakého jsme náboženství. Nebýt pobožný je tady hřích. Než se překladatel objevil, už byl u našeho stolečku číšník. Něco žvatlal. Spolehlivě jsem poznal, že je to arabština. Řekl jsem mu:
„Koukej, ty pacholku, přines dvakrát čaj, áno.“ Dvěma prsty jsem mu ukázal na kuchyň a řekl: „Tak už běž, běž. Na co čekáš?“
Čaj, ánu.
Pikolík ze sebe dostal: „Čaj ánu?“ Já pokývl hlavou a řekl: „Áno.“ Zmizel do kuchyně.
Sestra, moje starší sestra, mi udělala přednášku o etice: „Seš hovado. Máš kliku, že ti nerozuměl. Jinak by ti za chvíli přinesl pečeného hada na podnosu. Stejně jedovatého, jako jsi ty.“
To už se ale pikolík vracel se dvěma čaji. Ségře se protáhl obličej, že by s ním mohla jít strašit děti do dětského domova, kde vypomáhala. Poděkoval jsem číšníkovi slovy: „Áá, čaj anu.“
Sestra si myslela, že jsem se přeřekl, a hned mě opravila: „Ano.“
Arabák jí odpověděl: „Anu,“a šel.
Slovo čaj k nám přišlo z Arábie a řekne se stejně u nich jako u nás. A to anu nebo ano znamená dva, když jde o čaj. Jinak dva u nich zní jako „nic není“. Píšou zprava doleva. Mají toho zmateného víc. Zmatená byla teď ségra a o to přeci šlo.
Rozkecal jsem se tam, a tak po prázdninách z Iráku přivezlo letadlo docela jiného studenta. Vydržel jsem s tím až do maturity. Když jsem chtěl z angličtiny maturovat, tak mě učitelka vyhnala z kabinetu. „Gramatika a literatura se okecat nedá.“
