Článek
Na vojně jsem sloužil u utajované odbornosti. Ironií bylo, že jsem byl vedený jako sledovaný kvůli podezřelým kontaktům. Asi mě chtěli mít pod dohledem. Podepsal jsem papír. Říkali jsme tomu „drž huba“. Podepsal jsem, že o tom, co bude v následujících dvou letech, nepromluvím do smrti. Těším se, až umřu, že o tom konečně budu moci třeba něco říct, ba i napsat.
Museli jsme vypsat všechny svoje kontakty od patnácti let. Zeptal jsem se, jestli tam máme uvádět i slečny. „Zajisté! Všechny nad patnáct i mírami. Boky, pas, prsa.“ Z huronského smíchu se někteří probrali, až když sděloval, že za zatajování je basa v Sabinově. Vypsal jsem tam všechny učitele. Jako svou lásku jsem napsal angličtinářku. Přes prsa jsem chtěl napsat, že „akorát do dlaně“. Ale nebylo by to přesné. Dnes mám větší ruce, tak jsem to vynechal.
„Jaké umíš jazyky?“ Nakecat toho umím, to by koukali. Státnici nemám ze žádného, tak jsem tam nenapsal ani češtinu. Měli jsme zakázáno… no, skoro všechno. Dokonce se i opít. Oslovil-li mě cizinec, musel jsem o tom napsat zprávu a namalovat jeho identikit. Atd.
První vycházku z kasáren, společnou, jsme dostali až po třech měsících na vojně, po složení zkoušek pro samostatnou činnost. Šli jsme do hospody. Dopadlo to tak, že se nikdo po svých nedokázal vrátit samostatně do kasáren. Přijela pro nás Lítačka. Vyklopili nás uvnitř kasáren, před budovou roty. Jak jsem se dostal na kavalec v ubikacích, zůstalo utajovanou skutečností. Každopádně jsme alkohol týdny nemohli ani vidět. Účelu bylo asi dosaženo.
Po složení třetí třídy, po půl roce vojny, jsem konečně dostal první opušťák. Chtěl jsem ušetřit a být rychle doma. Šel jsem kousek po silnici pěšky. Když už na mě nebylo vidět, tak jsem začal stopovat. Jó, věděl jsem, že je to „ZAKÁZÁNO“!!! Ale co, když to nikdo nevidí…
Co čert nechtěl, zastavila mi Simca Aronde. V autech jsem se vyznal, ale nenapadlo mě, že tak nečeské auto by muselo zrovna patřit cizinci. Hmm, patřilo. Byl to obchodní agent. Ne s teplou vodou, ale tlakovým mytím. Anglicky jsme uměli oba. On lépe – byl to Švýcar. Já tu svoji anglinu u odvodů zapřel, ale to on nevěděl. Když nebyla dobrá k maturitě, tak jako když není.
Pokecali jsme, ukázal mi prospekty toho, co jako obchodní zástupce nabízel. Já to koupit nechtěl, ale technika, zajímavé to bylo. A tak řeč nestála. Tlakové mytí lodí pod čarou ponoru. Ořezávalo to přisáté korýše na trup. Čisté boky lodě šetřily už nevím kolik paliva. Vysvětlil jsem mu, že znám život pod vodou. Že před vojnou jsem byl pod vodou jako doma. Ptal se mě, jestli jsem Frauder. Krčil jsem rameny. Když to vylepšil na Swindler, tak jsem mu se smíchem vysvětlil, že podvodník nejsem.
Představoval jsem si, jak potápěč měsíc obeplouvá pod vodou loď s hadicí v ruce. Na jednom snímku byla velká loď v suchém doku. Tak jsem se nestihl ztrapnit.
Jeli jsme sotva 20 kilometrů a z příkopu vyskočili dva policajti s vojákem a: „Halt!“ Jemu obrátili auto naruby. Prospekty mu zabavovat nemuseli. Asi doufal, že něco prodá, a tak jim je vnutil dobrovolně. Profesionální deformace. Nechali ho odjet. Policajti z boční ulice odjeli také. Zůstali jsme stát na silnici s vojákem sami.
Chtěl jsem se zeptat. Přetáhl samopal z ramene na břicho. „Mlčet, vojíne.“ On byl četař, já vojín, tak jsem mlčel. Čekali jsme. Na autobus asi ne. Zastávka tam nebyla.
Přijel gazík, mě odvezli zpátky do kasáren a bylo po opušťáku. Abych si nemyslel, že mně ta protistátní činnost hladce projde, tak mě šoupli rovnou do basy. Nebyl jsem tam poprvé, ale tentokrát se mnou kluci nejednali jako ve vatě. „Čeká tě Sabinov, vole,“ sdělil mi velitel basy. Sabinov byl takový český Alcatraz.
My všechno stejně víme.
Anabáze měla to ještě dlouhé pokračování. Kontrarozvědka ze mě chtěla vypáčit, na čem jsem se s tím agentem domluvil a co mi předal. Výmluvy, že jsem mu nerozuměl a unavený jsem v autě spal, neprošly. Vytáhli fotky, jak si v autě pozorně prohlížím dokumentaci a jak mi huba jede. Tahali ze mě rozumy a zapisovali hlavně to, co jsem neřekl.
Zmínili i moje angažmá v Iráku. Po několika hodinách mi pod nos strčili zápis a: „Podepiš.“ K jejich nevoli jsem to začal číst. Byly to zápisky o špionovi, kterého je potřeba nejméně popravit. To podepsat, tak jsem šel před vojenského prokurátora a ze Sabinova už nikdy nevyšel.
Nepodepsal jsem. „Tak si řekni, co v tom máme přepsat.“ Když jsem řekl, že by se to muselo přepsat celé, tak to podepsali sami a já jsem putoval zpět do basy. Vytáhli mě k výslechu ještě několikrát. Fučík by mi mohl závidět. Mlčel jsem.
V base jsem poseděl jednadvacet dnů, aniž bych oficiálně těch 21 ostrých dostal. To mělo v budoucnu samá pozitiva. Neměl jsem to zapsáno v rejstříku trestů. Tím pádem jsem tu basu nemusel nasluhovat. A největší vítězství bylo, že kdo byl za prohřešek již zavřený, ten znovu za stejnou věc už trestán být nemůže. Trochu tam skřípalo, že „zavřený“ a „trestaný“ není totéž, ale stejně to dopadlo dobře. Prokurátor padnul, ale prohřešky ne. Kontráši mi pokoj nedali ani po vojně.
