Článek
Doba byla vhodná k podnikání. Ten, kdo nebyl zvyklý pracovat jak včelička, snadno přešel od kšeftů či vekslování k podnikání. Někteří zbohatli tím, že vydírali podnikatele a likvidovali je na dně Orlíku. Já byl stará struktura, tak jsem hledal, pro koho bych dělal. Je fakt, že jsem už tehdy byl takový mini podnikatel na vedlejší úvazek, ale to by nás neuživilo. Tchán měl známého, který na tu vlnu včas naskočil už dříve, a tak jsme k němu vzhlíželi jak k panu fabrikantovi. Přišel jednou tchán, že ten jeho známý nakupuje ze Španělska pojistky proti výbuchu. Kupuje je od výrobce, který má monopol na výrobu těch pojistek. Je jediný výrobce na světě, tak si je nechává pořádně zaplatit. Tak mi jednu pojistku přinesl na ukázku.
Já se často chvástal, že není problém vymyslet řešení, když člověk zná problém. Znát problém? Já znal tenkrát pojistky, které jsem měl při vchodu do bytu, a jim podobné. Tyhle nevybuchovaly. Ty na výbuch ze Španělska byly pro mě španělskou vesnicí. Jedno z mála, co jsem si odnesl z vysoké školy, bylo umět se rychle seznámit s problémem a hledat řešení.
Pojistku jsem rozebral. Byla v ní jedna drahá součástka, ale tak jako tak byla čtyři až pětkrát předražená. Navrhl jsem „podnikateli“ řešení, jak to vyrábět. Pro mě to nebylo složité. Jeho lidé se do toho pustit nechtěli. Bylo tam i úskalí. Byl to výrobek do výbušného prostředí. Musel by se nechat schválit ve státní zkušebně.
Dostal jsem nabídku. Ať vyrobím vzorky. Nechám je schválit. Vývoj i schvalování že on zaplatí. Když to projde schválením, tak si ode mě objedná tisíc kusů. Pokud je dodám za polovinu ceny originálu. No psal jsem tu už, že on byl rodilý vekslák. Tedy pardon, podnikatel. Podnikat jsem ještě neuměl, ale počítat ano. Zisk 150 %, to by šlo. Vzorky jsem vyrobil. Schválením prošly, na poprvé. Tak se to mohlo spustit.
Dal jsem se do toho. Po třech měsících práce na koleně a outsourcingu jsem dodal prvních 250 kusů. I pojem o tom, co je to outsourcing, jsem získal. 90 % práce jsem si nechal udělat najmutými firmami. Nechal jsem přivydělat i souseda soustružníka. Fušky prováděl přesně a rychle. Nejdražší díl ze slinutých karbidů jsem za dvacetinu ceny nahradil pokovenou spečenou keramikou. Jak pokovit porézní keramiku uvnitř materiálu, nechápal nikdo. Jen kvůli tomu to mělo ekonomický smysl. Tak jsem to tajil i před zkušebnou. Těm se to nelíbilo, tak dali pojistky po životnostní zkoušce na další životnostní zkoušku.
Pojistky prošly na 100 %. Stal jsem se druhým výrobcem na světě pojistek proti výbuchu. Továrník si ode mě objednal na roky dopředu. Kdyby bylo ty pojistky komu dodávat, tak dnes přehazuji miliony vidlemi. Já je ale do světa prodat neuměl. V cizině schválit, to už vůbec ne. Podnikatel by je do světa prodával, pokud bych mu je dodával za polovinu té poloviny. Tak se podnikání s pojistkami zadrhlo.
Největší počin z toho pro mne byl začátek podnikatelského myšlení. Když přišly peníze za ty pojistky na účet, tak mě to myšlení dalo zabrat, co s nimi udělám. Vybudovali jsme prodejnu počítačů a do ní nastoupil syn. Já se držel při zemi. Za slušný plat jsem nastoupil k továrníkovi jako servisman. Opravoval jsem kde co.
Když vás práce baví, tak je to koncert.
Jezdil opravovat i na cizí čerpačky. Když jsem ukázal, že opravím cokoli, tak jsem obdržel papír o úspěšném školení na všechno, abych to mohl dělat legálně.
Byl jsem vděčný, že mě podnikatel nenechal na ulici, ale zároveň jsem vnímal, že jsem využíván, ba přímo vykořisťován. Přinášel jsem firmě více než 100 tisíc měsíčně. Zjistil jsem, že postupem času mám jednu z nejmenších výplat ve firmě, tak jsem si šel říct o vyšší plat. Dozvěděl jsem se, že každý má plat takový, jaký si zaslouží.
Jak byste reagovali? Já dal výpověď. Obratem mi byla nabídnuta smlouva zvýšená o 35 %. Souhlasil jsem s názorem majitele firmy, že obě strany si musí toho druhého zasloužit, tak jsem na přidání nereagoval.
Byl jsem vděčný za postrčení, abych konečně začal podnikat. Šel do naší prodejny. Po práci jsem chodil klukům pomáhat, tak jsem se jednoho dne zapojil do práce v naší firmě naplno a podnikání bylo na světě.Prodejna nám fungovala. Zatím jsme nezbohatli. K nejstaršímu synovi se připojil i dravější nejmladší. Prodávali jsme široký sortiment počítačových dílů a médií. Kluci stavěli kompletní počítače. Byl o ně zájem, protože jsme je šili na míru. Bylo třeba postoupit do světa internetu.
K práci jsme potřebovali rychlejší internet. Měli jsme ADSL přes telefon. Linku až na konec města. Nikdo z ní nedokázal vyždímat víc. Obešli jsme místní firmy, ale žádná nepřišla s nabídkou. „V téhle díře vás nikdo nepřipojí.“ Do té doby jsem si nevšiml, že dokola kolem nás jsou kopce.
Nic není problém. Znáte tu hlášku.
Přihlásili jsme se se synem na školení a hned z nás byli odborníci na internet. Na kopci u nádraží jsme měli známé. Slovo dalo slovo a my je nechali za naše připojit na internet z města. Firma, která nás, tedy je, připojovala, si mohla hlavu vykroutit, proč u nich zřizujeme internet, který utáhne sto účastníků. Zadarmo to ale nedělali, tak se přestali ptát a zapojili to.
My jsme u známých na střeše udělali antény, které viděly na tři čtvrtě obce i dál. A hlavně viděly dolů do ďolíku na nás.
Pohled na prodejnu.
Rázem jsme měli super rychlý internet i my ve firmě. Byla v tom samozřejmě vypočítavost. Když už jsme připojili sebe, začali jsme v této části města nabízet internet my. Během několika let jsme se rozlezli po celém městě a připojili tisíc účastníků. Tím jsme vyřešili ziskovost firmy a to, aby nás uživila tři.
Vysílače jsme budovali už i v sousedních městech a vesnicích. Měli jsme jich tolik, že ani jeden z nás neměl přehled, kolik, dokud si to nenašel v papírech.
Technika nebyla neomylná. Často jsme museli jezdit po vysílačích a probouzet je k životu, když se kously. Vymyslel jsem proto způsob, jak je pomocí telefonů restartovat na dálku. Tím jsme měli opticky méně poruch než ostatní poskytovatelé.
Pořád jsme ještě nezbohatli, ale plat jsme si mohli dávat jako politici. Chystali jsme se prodej v prodejně zastavit, protože nás už jen zdržoval, když k nám přišli kontráši.
Od vojny jsem byl podezřelý, tak jsem podezřelý zůstal i v té porevoluční době.
Pochybuji, že by záznamy někam zmizely. Ještě než jsme prodejnu zavřeli, měli jsme v prodejně návštěvu. Přišli tři. Výběrčí výpalného by přišli dva, tak jsem byl nervózní. Jeden zůstal venku a odháněl zákazníky. Druhý byl hrbatý. Tedy něco schovával pod kabátem, co ho dělalo hrbatým. Třetí, hotovej James, došel až ke mně. Zamával průkazkou. Kdyby zamával průkazkou z knihovny, byl bych na tom stejně.
Kontráši.
„Používáte ve firmě větší množství telefonů?“ kývnul jsem. „Asi třicet,“ na to, aby nás přišli lanařit ke své firmě, byla ta jejich konspirační šaráda trochu divná.
„Používáte tato čísla,“ vytáhl na mě celý seznam.
„To není vyloučeno, ale musel bych se podívat.“
„A mohl byste se podívat?“
To bych mohl, ale musel bych jít dozadu, do vedlejší místnosti.
„A co vám v tom brání?“
„Vy. Jsem v prodejně sám.“
Bond nechápal.
„Buď půjdete před prodejnu, nebo si někoho zavolám, ale to bude trvat.“
„Nikam nepůjdu. Já mám času dost. Volejte.“
Syn přijel za dvacet minut a tajuplný rozhovor mohl pokračovat.
„Jsou to všechno naše čísla, jak jsem v seznamu našel.“
On spustil stroze.
„Operátor nám nahlásil, že ty telefony používáte podezřele. Občas na ně někdo zavolá a nikdy to nikdo nezvedne. Můžete mi to vysvětlit?“
„Samozřejmě. Používáme je k ovládání vysílačů na dálku.“
Požádal jsem ho.
„Můžete mi ukázat ještě jednou váš průkaz?“ „Ten už jste viděl. Jsme z BIS.“ Už jsem byl doma. BIS. Proto ta konspirace. Tajní.
Pokračoval. „Takhle můžete pomocí telefonů ovládat i…“
Zadrhnul se a bylo znát, že mi nechce napovědět. Tak jsem napověděl já jemu.
„Ano, šlo by to používat i k ovládání roznětky.“
Dveřník zpozorněl a přitiskl si flintu na hruď.
„Mohu přinést na ukázku z dílny naše ovládací zařízení vysílačů?“
Chvíli váhal, potom souhlasil.
„To ano, pokud vám nevadí, že vás kolega doprovodí.“
Kolega byl menší konspirátor, a tak jsme si dobře i odborně pokecali. Líbilo se mu, jak to funguje. A řekl:
„Dám vám dobrou radu. Už nikde a nikdy neříkejte, že by s tím šla odpálit bomba na dálku. Je dost aktivních blbců, kteří vás kvůli tomu dají zavřít nebo alespoň do sledování. I když se obávám, že ten náš vás tam dá.“
Vrátili jsme se nahoru. Bond s kolegou to šli probrat před krám. Ten třetí čekal v prodejně, abychom jim před nosem nezavřeli a nezamkli. Domlouvali se posunky a bez rozloučení odešli. Já už tenkrát na nějakém seznamu určitě byl, tak to nemělo smysl dál řešit.
Během pár měsíců jsme prodejnu změnili na kancelář internetové firmy. Firma šla dobře, monotónně dál, a to často směřuje k zániku z nudy. Každý jsme měli jiné zájmy, jinou představu o dalším směrování, tak jsme začali hledat kupce na naše stříbro.
Zájemci byli, ale morální, ne snad ani povinnost, nás vedla k tomu, prodat firmu tomu, kdo s námi léta spolupracoval a pomáhal nám. Nabídka byla dobrá, tak jsme se dohodli. Z mého podílu se dá skromně vyžít až do smrti. Tedy pokud se nestanu nejstarším obyvatelem planety.
