Z úředníka jsem postoupil v nové firmě na dělníka

Pořád byla doba, kdy o nové lidi byl zájem, tak jsem to šel zkusit do elektronického oboru. Průmyslovku jsem na to měl, tak bychom si mohli plácnout. Tím spíše, když nabízeli lepší peníze a nemusel jsem dojíždět do roboty. Poslali mě k vedoucímu technologie. Vedli jsme řeč o tom, co očekává on a co já. On práci, a já kromě práce také volno na vejšku, do které jsem chodil. Měl jsem to slíbené od referentky z osobního, když jsem se po té práci ptal. Netušil jsem, že vedoucí technologie je asistent z té vysoké školy. Prohlásil: „Volna budou, až předvedete, že ve vás něco je.“ Tím mě docela zaskočil, protože dovolená by mi na docházku do školy nestačila. Zeptal jsem se tedy: „Kde se dá v tomto podniku předvést, co ve mně je?“

„Nejvíce a nejdříve se to pozná ve výrobě, na Oživovně.“ Nevěděl jsem, koho tady oživují, ale oživil jsem slečnu u hasičů, tak to zvládnu i tady. Prohlásil jsem: „Dobře tedy, nastoupím na Oživovnu.“

„Ale to ne, to jsme se nepochopili. Já vás potřebuji do technologie.“ Zaprotestoval vedoucí.

„Tak jsme se tedy dohodli,“ myslel jsem to jako konstatování, bez otazníku. Vedoucí mi podal ruku a potvrdil: „Dohodli.“

Vyšel jsem z jeho kanceláře. Na chodbě jsem potkal nějaké lidi, kteří mě nasměrovali o patro níže k vedoucímu výroby. Sdělil jsem mu, že chci nastoupit na Oživovnu. Koukal na mě nedůvěřivě, když jsem hlásil: „Jdu od vedoucího technologie. Chce vědět, jestli se sem hodím.“

Sehnat člověka na Oživovnu byl docela oříšek. Brzy jsem měl zjistit proč. Volno na školu mi vedoucí výroby slíbil, a tak jsem byl jeho člověk. Že to nebude na Oživovně žádné umělé dýchání a muchlání omdlelých slečen, jsem ke svému zklamání zjistil také brzo. Na Oživovně se očekává, že umíte přimět k životu chyběně vyrobené, procesorem řízené jednotky. Dovedl jsem si představit, o čem je řeč, ale kromě té švýcarské mašiny, v minulém zaměstnání, jsem nic řízeného počítačem ještě neviděl. Tady se očekávalo, že si poradím asi se třicít­kou různých výrobků.

Já už jsem couvnout nechtěl, ani nemohl. To není můj styl. Než se vrátit zpátky ke tlumičům, tak se raději nechám vyhodit pro neschopnost.

Nastoupil jsem jako dělník, tak trochu specialista na Oživovnu. Tam pracovali kluci, co měli talent od Boha. Já v té době opravil kde co, ale tohle pro mne byla vysoká liga. Každý z kluků věděl, že na rozjezd tady je třeba čas. Ten mi dali. Pomáhali mi. Když šel okolo mě někdo kouřit, tak mi jen tak mimoděk jako housku položil opravený kus na stůl. Na konci směny jsem měl vždy požadovaný počet opravených kusů splněn. Byl jsem vděčný, ale mohl jsem se přetrhnout, aby to netrvalo věčně. Trvalo to několik měsíců, než i mně opravené kusy na konci směny přebývaly. Byl to krásný pocit, když i já jsem mohl dělat mecenáše.

Když výroba nic nedodala, vzali jsme si z okna odložené, nespolehlivé, „mrtvé“ výrobky, na kterých si všichni vylámali zuby. Byla by blbost nechat se nachytat, že se flákáme.

Po škole jsem býval unavený, a tak mi občas při předstíraném hledání závady mrtvého kusu klesla hlava a já funěl do opravované desky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se probral a deska fungovala. Koukal jsem okolo, jestli mi tu desku někdo nevyměnil. Předháněli jsme se v tom, kdo komu co provede.

I já nebyl jiný. Kolega dostal na stůl desku s obráceně vloženým čtyřicetinohovým integrovaným obvodem. Vyskočil a utíkal ženským do výroby vynadat. Vrátil se a hodinu se s deskou mazlil, než byla jak nová a obvod správně osazený. Vyletovat ho a nic nepoškodit, to bylo veledílo. Přišla doba oběda a já hodování obětoval. Jakmile odešel, otočil jsem mu ten obvod na desce zase obráceně. Musel jsem se hodně snažit, abych nic nepoškodil a aby to vypadalo perfektně. Desku jsem mu dal hned na první místo mezi vadné kusy.

Náš nevrlý „mistr“ se vrátil z oběda, vzal další desku a hledal, proč nejde. Po chvíli vyskočil a s láteřením běžel do dílny. Mohli jsme se smíchy potrhat. Za chvíli byl zpátky jako schlíplý pes. Mistrová na dílně si zapsala číslo desky, aby mohla vynadat té, co to špatně osadila. Dovedu si představit, jak ho hnala, když si do notesu zapsala stejnou chybu, ale na desce, se kterou už jednou vynadal. Utíkal, až se mu za patami prášilo. Došlo mu, že to jsme my, ale nedošlo, že děvčata tu nejsou od toho, aby jim nadával.

Teď ale zpátky k té zpocené desce.

Jak ta deska postupně vysychala, přestala fungovat. Párkrát jsem na ni dýchnul a deska se rozběhla. Dýchal jsem na ni, jako kdybych jí chtěl vdechnout život, až jsem našel místo citlivé na vlhkost. Mezi nohami integrovaného obvodu byly zbytky po pájecí vlně. Ta je sice bezoplachová, ale občas se to fláká všude. Vzal jsem desku a šel ji s kartáčem a saponátem odrbat a opláchnout. Když deska uschla, udělal jsem s ní testy. Byla jak nová.

Potajmu jsem bral desky z oken a chodil je mýt. Víc než polovinu jsem přivedl k životu. Nakonec se provalilo, že ty desky z oken mizí ke mně. Málem jsem se proslavil. To mytí jsem ale nikdy nepřiznal. Nesmělo se to namáčet.

Na Oživovně jsem už byl jako doma, když se jednou ve dveřích s vedoucím výroby objevil i vedoucí technologie. „Co tady děláte? Já myslel, že jste si to rozmyslel a odešel z firmy.“ „Neodešel jsem. To víte, na Oživovně to chvíli trvá, než se pozná, jestli v člověku něco je.“ Užíval jsem si jeho rozčarování.

Vedoucí výroby potom přišel a řekl: „Technolog vás chce nahoru, tak jestli chcete, já vám bránit nebudu. Ale byl bych radši, kdybyste zůstal.“ Já zůstat chtěl, takovou partu hned tak nenajdete.

I když váš život neřídí Bůh, stejně vám do něj vždycky někdo kecá.

Jednou provázel ředitel podnikem rumunského ministra, také i po Oživovně. Ředitel věděl, že dělám školu. Přišel ke mně a nechal ministra čekat u dveří. „Co tady blbneš v dělnické profesi? Děláš snad ještě tu vejšku?“ Kývnul jsem, a tím to zdánlivě skončilo.

Za pár dnů si mě ředitel zavolal a spustil: „Přeptal jsem se na tebe. Nemysli si, že se budeš flákat, zašitej někde na dílně. Potřebuji někoho, kdo zná i praxi. Zřídíš mi prototypovou dílnu. Promysli si, co k tomu potřebuješ. Místnost a lidi ti dá vedoucí výroby. Seznámím tě s vývojáři a od prvního nastupuješ!“ Ani se neptal, jestli to beru. Já se také raději na nic neptal.

Podporu na školu jsem dostával, tak jsem nechtěl být nevděčný. První měsíc jsme toho moc nevyrobili, jen jsme otestovali něco z toho, co vývojáři dodali. Termín pro výplatu zůstal stejný a já zjistil, že mám výplatu na korunu přesně dvojnásobnou než na Oživovně.

Šel jsem řediteli poděkovat. Ten mě vyhodil: „Nezdržuj mě a běž něco dělat!“ Snažil jsem se a věděl proč. Prototypová dílna už běžela i beze mě, a tak jsem měl dost volna i na učení.

Bez zábran, kariérou vzhůru.

Přišel mě do dílny prototypů zkontrolovat ředitel. Byli jsme už kámoši, ale respekt jsem před ním nepředstíral. Nebyl to žádný přizdis*áč. Byl to velký vizionář. Čekal jsem přátelskou návštěvu. Zprvu to ale tak nevypadalo.

„Děláš tu vedoucího už dost dlouho. Všiml jsem si, že často obletuješ děvčata na dílně. To tu nemáš dost svých? Vidím, že to tu holky dobře zvládají i bez tebe. Snad tě platím dobře, abys se více zapojil.“

Něco namítat nemělo smysl. Byl zvyklý, že platí, co říká. Čekal jsem, co z něho vyleze. Hádal jsem se občas s konstruktéry, abych je sem tam donutil něco na prototypech předělat, to jó. Ale kdybych je nakonec neukecal, že na tom mají něco blbě, tak to stejně nepředělali. Tak neměli důvod přesvědčit ředitele, aby mě vyhodil.

Řeč dlouho nedržel. Neměl to ve zvyku.

„Tebe tady nahradím mladým klukem z Oživovny. Blbě vidí, tak tam má problémy. Zkušenosti ale má. Ony ho tu holky už srovnají. Tebe potřebuji, abys mi dal do kupy OTSku. Musím Prchala, současného vedoucího Obchodně-technických služeb, přeložit jinam. Není s ním dohoda. Je to negativista. Nedohodnu se s ním ani na tom, který je dneska den.“

Rozuměl jsem řeči, kterou hovořil, ale hlesl jsem nahlas: „A co tam budu dělat? Nejsem obchodník.“

„Flákat se tam jako tady nebudeš. Povedeš to. Nastupuješ příští týden od prvního. Pozvi Prchala už dnes na oběd. Pro něj to bude vysvobození.“

Ředitel odešel. Holky se uculovaly. „Dostaneme mladšího. Neboj, my občas přijdeme, jestli tam budeš mít šmajchl kabinet.“ Mohly se uřehtat. Nevděčnice, ani slzu neuronily.

Na obědě jsem se s minulým vedoucím OTSky překvapivě snadno domluvil. Nabídl jsem mu, že mi bude dělat zástupce. Zprvu to odmítl.

„Je vidět, že jsi vedoucím poprvé. Starého vedoucího musíš vyhodit. Proto tě tam dávají,“ radil mi. Já na něj: „A ty už máš jiné místo?“

„Nemám kam ve firmě nastoupit. Ty jsi první s kým se ve firmě nemusím hádat.“

Tak mu říkám: „Posloucháš se vůbec, co říkáš? Zůstáváš na OTSce a konec diskuze.“ Po obědě jsem zamířil k řediteli.

„Dohodli jsme se. Od prvního nastupuji. Prchala si nechám.“

Ředitel pokrčil obočí, až mu oči nebyly vidět. „Co blbneš? Ten ti to tam bude rozvracet dál.“

„Nebude, copak mě neznáš?“

„Co u tebe bude dělat? Je to technický antitalent. V životě nevyměňoval ani žárovku. Ale to je vlastně tvůj problém!“

Už byl mezi dveřmi, když mu říkám: „Mám pro něj práci. Bude prověřovat výrobní postupy a hledat chyby, které vedou k reklamacím.“

Než zaklaply dveře, tak jsem už jenom zaslechl: „Mně je to vlastně jedno. Peníze ti na něj nedám. Ušetři si je z těch reklamací!“

Věděl jsem, co dělám. Prchal měl zkušenosti, já ne. Jako zástupce neměl pravomoc se s někým hádat. Tak mu nezbývalo než být prospěšný. Nemusel s ostudou z fabriky odejít, tak snad ví, co je to vděčnost. Věděl. Dlouho, ze druhé řady, vedl OTSku on. Já se jen chodil chlubit na porady s výsledky, které předčily očekávání.

Naplno jsem se ujal vedení OTS až po státnicích. O plat jsem se při nástupu nezajímal. Ředitel nenáviděl, když se někdo ptal na peníze ještě před tím, než na práci sáhl. Do své finanční lhostejnosti jsem se ponořil natolik, že mi výplata vyrazila dech. Je fakt, že práce na OTS bylo dvakrát tolik než v dílně prototypů. Dvojnásobnou výplatu jsem ale nečekal.

Rázem jsem byl s tuctem tisíců sedmou nejdůležitější osobou ve firmě. Byl jsem asi jeden z mála věčných studentů, který nekonečným studováním zvýšil své příjmy na čtyřnásobek. No, už jsem to tu někde o penězích psal, jak na tom jsem. Začal jsem trousit flegmatická moudra, jak to dělají finančníci. „Peníze mě moc nezajímají, když jich mám dost.“

OTSka už šlapala i beze mě.

Vedoucí technolog šel do důchodu. Scénka se opakovala. Ředitel mě pověsil na krk technologii. S penězi se tentokrát nepředal. Ale i tak jsem poskočil v důležitosti na páté místo ve firmě. Život šel mílovými kroky dál až do privatizace. Firmu vytunelovali a já byl najednou s odstupným na ulici.