Zmrtvýchvstání. Návrat do života

Až na konci života uvidíte světlo v tunelu, dojde vám, že už nic nedoženete.

Už v roce 1853 si básník Josef Václav Frič uvědomoval, že vstát z mrtvých dokáže jen ten, o koho někdo stojí. Sám pro sebe to nikdo neudělá. Na to jsou lidé příliš liknaví.

Rakev s nebožtíkem, hrobníci už se chystají spouštět,
kdo znal verše básníka, smutek z jeho ztráty neutají.
S květinou dívka přistoupila, smutek se jí zračí v očích.

Šíji na rakev položila „vše bych dala, kdo by život vrátil jemu“.
Možná by nebyla skoupá, kdyby ji vrátil i jeho mládí.
Srdce jí bije s ozvěnou. Žalem se jí skoro zastavilo.

Jasně ale slyší, že to v rakvi bije dál, jak by ještě žilo.
„Dejte víko dolů! Já za jeho žití svůj život ráda dám“.
Trocha váhání. A už básník, co z mrtvých vstal
nám, v novém životě, své verše recituje sám.

Původní verše se nedochovaly. Snad mi básník promine, že jsem verše za něj z patra recitoval sám.

Já, belhaje se do kopce, jsem nabíral dech, sedě na patníku před poliklinikou. V myšlenkách se mi rodí text písně, kde hraji svoji roli. Jdu z posledního vyšetření srdce. Nesl jsem si nové léky. Mezi nimi byl i ten, který mám v likéru v podobě květiny. S oblibou digoxin vražedníci v detektivkách podstrkují největším přátelům, když se jich chtějí zbavit.

Když mi doktor podával ruku a hovořil o poslední návštěvě, byli jsme ve vzácné shodě ve významu slova poslední. Sedím tu v roli Starého pána a nabírám dech. V tom, jako by mě v pohádce oslovila víla a říká: „Nevzdávejte to.“ Znělo to skoro jako přání.

Která přání byste už neměli vyslyšet, než ta, která vás vyzývají vstát z mrtvých? Bral jsem to jako potěchu, že můj osud není kolemjdoucím lhostejný, a zároveň jako výzvu.

Doma jsem se pro jistotu připravoval. No, co kdyby. Vyrovnal jsem dluhy. Co zbylo, převedl jsem tam, kam by to stejně přišlo. Život se někdy zamotá, že je i vzhůru nohama.

Jednou jste v životě nahoře, jindy dole. V té chvíli jsem si nebyl jist, jestli nejsem ten nahoře já? Dny běžely a zubatá si dávala na čas. Netušila, že na ni nikdo zrovna rád nečeká. Já zatím čekal.

Lékařka, ke které jsem chodil, čekala také, ale ne s založenými rukama. Hodně se snažila. Tak všichni nějakou práci koneckonců děláme pro peníze, ale někdo i s láskou. Dá se říct, že i srdcař to vzal jako srdcovku se změnou léků za správný konec. Musím se pochválit, je to teď v módě. Také se ze mě stal ten bylinkář.

Když se to všechno nasčítalo, tak zubatá utřela hubu a já vstal z mrtvých.

Začal jsem na tom být lépe. Dříve jsem jedno patro dával nadvakrát. Dnes dám tři patra svižně najednou. Je to dobrý pocit, snad pro některé i dobrá zpráva. Budete to tu se mnou muset ještě chvíli vydržet.

Paměť začala trochu sloužit, a tak tu klepu a klepu, než to CV doklepu.

Člověk se nestačí divit, na co všechno se dá vzpomenout.

Skoro bych nevěřil, že jsem ten svůj minulý život žil já.