Článek
Seděla jsem v čekárně jako všichni ostatní. Trpělivě. V tichu. Se sklopenýma očima a bolavým břichem. A pak se otevřely dveře. Nevolali mé jméno, nic. Jen to začalo. Nahlas. Přes celou místnost.
„No konečně, slečno. To vás máme pozvat červeným kobercem? Nebo vám to nedošlo, že jste na řadě? To jsou ti mladí. Pořád koukají do mobilu a o nic se nestarají. Váš život bych chtěla mít.“
V tu chvíli se otočila celá čekárna. Důchodci, matky s dětmi, pán s berlemi… všichni. A já? Zrudlá až na zadku. Zaskočená. Ponížená. Spolkla jsem slzy a šla dál. Ale uvnitř jsem se třásla vzteky.
To jako vážně?! Proč si některé sestry myslí, že můžou všechno?
Zdravotní sestra v uniformě by měla být symbolem pomoci, empatie a klidu. Ale tahle připomínala spíš bachařku z věznice. Nešlo o to, co řekla – ale JAK to řekla. Způsobem, který měl jediný cíl: ztrapnit, znejistit, zdeptat.
Jako bych byla kus masa. Ne člověk. Ne pacient. Jen další otravná ženská, co si dovolila čekat o pět minut déle, než se někomu hodilo.
A když jsem sebrala odvahu a stěžovala si lékařce?
Ta se ani nenamáhala zvednout oči od stolu.
„Ale prosím vás, vždyť ona je výborná sestra. To si jen berete moc osobně.“
Moc osobně?!
Jak moc „osobně“ si mám brát veřejné zostuzení před dvaceti lidmi?
Když se zdravotnický personál chová jako bohové a pacienti jako obtížný hmyz, něco je špatně. A hodně.
Co kdybych byla starší? Slabší? Zranitelnější?
Co kdybych byla čerstvě po operaci? Co kdybych měla úzkosti? Co kdybych byla máma s dítětem, co se bojí doktora a vidí, že máma je šikanovaná?
Tohle není jen o jedné poznámce. Je to o systému arogance, který se tu léta trpí.
A víte proč?
Protože si většina lidí netroufne ozvat. Protože vědí, že stížnosti skončí v koši. Nebo je rovnou smete doktorka s ksichtem kamenné sfingy.
Já už mlčet nebudu
Ne, nebudu. A nebudu se tvářit, že je v pořádku být v pozici pacienta a cítit se jako obtížný hmyz.
Já si tu péči platím. A očekávám alespoň elementární úroveň slušnosti.
Nechci líbání rukou. Chci jen, aby na mě nikdo neřval přes celou čekárnu, že jsem neschopná se zvednout.
A když už se něco takového stane, čekám, že lékař nebude hájit vlastní pohodlí, ale pacientovu důstojnost.
A jestli se to někomu zdá přehnané?
Tak si to příště zkuste. Sednout si do čekárny. Mít bolest, strach, stud. A pak čelit znechucené sestře, která vás zpucuje jako školáka.
Až potom mi vykládejte o přehnané citlivosti.
Do té doby budu klidně řvát.
Protože zdraví neznamená jen tělo. Znamená i to, že vás někdo neponíží dřív, než vstoupíte do ordinace.
