Článek
Když tátovi začaly selhávat ledviny a přestal zvládat běžné věci, s bratrem jsme si řekli, že se budeme střídat. Já bydlela dvacet minut autem, on necelou hodinu.
První měsíc přijel dvakrát. Potom měl hodně práce, nemocné děti, porouchané auto nebo naplánovaný víkend. Důvody se měnily, výsledek zůstával stejný.
K lékařům jsem tátu vozila já. Připravovala jsem mu léky, nakupovala, prala a řešila pečovatelskou službu. Když upadl v koupelně, volal mně. Když se v noci bál, že se dusí, volal také mně.
Bratr se občas zeptal, jak na tom táta je. Většinou zprávou. Na konci připsal, že se snad brzy zastaví.
Poslední měsíce už byly jen na mně
Poslední půlrok jsem k tátovi jezdila každý den. Omezila jsem práci a přestala plánovat víkendy, protože jsem nikdy nevěděla, kdy mě bude potřebovat.
Bratrovi jsem několikrát řekla, že už nemůžu. Prosila jsem ho, aby přijel alespoň jednou týdně a na pár hodin mě vystřídal.
„Ty to s ním umíš líp,“ odpověděl.
Ta věta zněla skoro jako pochvala. Ve skutečnosti znamenala, že on nemusí dělat nic.
Když táta zemřel, byla jsem u něj. Zavolala jsem lékaře, seděla vedle postele a potom informovala bratra. Do telefonu dlouho mlčel. Řekl, že ho to mrzí a ráno přijede.
První otázka se týkala domu
Dorazil následující den krátce před polednem. Objali jsme se a já mu začala vyprávět, co bude potřeba zařídit. Pohřební službu, úmrtní list, oblečení pro tátu.
Bratr mě přerušil.
„A kde jsou klíče od domu? Měl bych dostat jedny, aby se tu něco neztratilo.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem ho špatně pochopila. Táta nebyl mrtvý ani čtyřiadvacet hodin a bratr už kontroloval majetek. Chtěl vědět, kde má uložené dokumenty, zda zůstaly v domě nějaké peníze a kdo odvezl jeho auto.
Klíče jsem mu nedala. Řekla jsem, že dokud nebude vše řádně sepsané, nebude z domu nikdo nic odnášet. Urazil se a obvinil mě, že si chci přivlastnit společné dědictví.
Dědictví jsme měli napůl. Péči ne
U notáře se později ukázalo, že táta závěť nesepsal. Dům i úspory jsme zdědili rovným dílem. Bratr spokojeně prohlásil, že je to spravedlivé.
Podle zákona možná ano. V reálu ale žádná rovnost nebyla.
Nechtěla jsem větší podíl jako odměnu za to, že jsem se o tátu starala. Chtěla jsem pouze, aby bratr pochopil, že zatímco on čekal na polovinu domu, já čtyři roky sledovala, jak náš otec pomalu odchází.
Dodnes spolu mluvíme jen kvůli prodeji nemovitosti. Nejvíc mě nebolí peníze ani to, že se o dům musím dělit. Bolí mě rychlost, s jakou se z nepřítomného syna stal pohotový dědic. Na péči neměl čas celé roky. Na klíče si ho našel hned druhý den.
