Článek
Maminka převedla svůj byt 2+1 na sestru Janu dva roky před smrtí. Vysvětlila mi, že Jana bydlí blíž a pomáhá jí s nákupy. Měla proto jednou získat víc než já.
Mrzelo mě to, protože jsem za maminkou jezdila každý víkend, vozila ji k lékařům a platila některé opravy. Přesto jsem se nehádala. Byt byl její a měla právo rozhodnout, komu ho dá.
Jana získala nemovitost v hodnotě přibližně čtyř milionů korun. Maminka v ní dál bydlela s právem dožití. Mně řekla, že jednou dostanu peníze z účtu.
Po její smrti na něm zůstalo necelých třicet tisíc.
Rozhodla sama, účet poslala mně
Když maminka zemřela, Jana se nabídla, že zařídí pohřeb. Žiji téměř dvě stě kilometrů daleko, proto jsem byla vděčná. Řekla mi jen, kdy se bude obřad konat.
Vybrala dubovou rakev, tři velké věnce, hudební doprovod a hostinu pro téměř třicet lidí. Některé pozvané jsem ani neznala.
Celkové náklady přesáhly devadesát tisíc korun.
Týden po pohřbu mi Jana poslala kopie faktur a číslo účtu. Požadovala 45 tisíc, protože jsme dvě dcery a je přece samozřejmé, že náklady rozdělíme napůl.
O ceně ani podobě pohřbu se mnou předem nemluvila.
Majetek prý s pohřbem nesouvisel
Zeptala jsem se, zda náklady nepokryje alespoň částečně z peněz po mamince. Jana odpověděla, že ty připadnou oběma v dědickém řízení. Byt s pohřbem podle ní neměl nic společného, protože ho dostala darem už dříve.
Formálně to byly dvě různé věci. Jenže výsledek byl podivně jednostranný. Když se rozděloval majetek, rozhodovala maminčina vůle a blízkost mé sestry. Když přišel účet, byly jsme si náhle dokonale rovné.
Připomněla jsem také, že Jana po převodu neplatila žádnou hypotéku a po maminčině smrti mohla byt okamžitě pronajmout nebo prodat.
Označila mě za vypočítavou. Prý se snažím ušetřit na vlastní matce.
K matce jsem se neotočila zády
Zaplatila jsem polovinu základních nákladů na obřad a kremaci. Odmítla jsem se ale podílet na dražší rakvi, nadstandardní výzdobě a hostině, které Jana objednala sama. Poslala jsem jí 27 tisíc korun.
Od té doby spolu téměř nemluvíme. V rodině vypráví, že jsem nechtěla zaplatit mamince důstojný pohřeb. Já to vidím jinak. Důstojnost se neměří cenou rakve ani počtem chlebíčků po obřadu.
Svou část odpovědnosti jsem přijala. Odmítla jsem pouze pravidlo, podle kterého měla sestra sama vybírat a obě jsme měly stejně platit.
Nejsem přesvědčená, že ten, kdo dostane větší dědictví, musí automaticky uhradit celý pohřeb. Ale pokud si jeden sourozenec nechá výhody jako osobní dar a povinnosti označí za společné, nemůže se divit, že druhý začne počítat také.
