Článek
Ne, není to vtip. Do práce se nevrátím. A rozhodně ne proto, že bych neměla kam. Ale protože už nechci. Nechci dřít v open spaceu pod dohledem manažera, který mě sleduje jak slepici na vajíčkách. Nechci makat za třicet čistýho, poslouchat výtky o docházce a ještě dělat, že mě to baví a jsem za to vděčná.
Takže mám plán: budu rodit. A rodit. A ještě jednou rodit. Do padesáti, jestli to půjde. A zatímco vy budete skřípat zuby, já si doma udělám kafe, dám nohy nahoru a vyzvednu si dávky. Protože systém mi to dovoluje. A vy jste ho tak nastavili.
Práce? Ta trapná iluze, že makáš pro lepší život
Pamatuju si to moc dobře. Tři roky jsem byla ta „uvědomělá“. Ráno budík, odvoz do školky, pak sprint do kanclu, rychlý oběd, výčitky, že nejsem s dětma, výčitky, že nestíhám práci… a večer pocit, že žiju život někoho jiného. A za co? Za pocit, že jsem správná žena?
Ne. Už ne. Tuhle hru hrát nebudu.
Porod jako pracovní strategie
Nechci kariéru. Chci svobodu. A tu mi v Česku paradoxně dává mateřská a sociální systém. Tak proč bych to nevyužila? Proč bych měla bojovat o místo na slunci, když si můžu doma v klidu hrát s dětmi a dostávat peníze, které mi za korporátní dřinu stejně nikdo nedá?
Rodina je přece základ státu, ne? Tak si ji jdu rozšířit.
A pak si klidně napište další zákon o „motivaci pracovat“. Já motivaci mám – nepracovat.
Místo šéfa mi vládne kojenec. A je to stokrát lepší
Víte, co je největší rozdíl mezi šéfem a novorozencem? Jeden vás vyčerpává a ještě vás hodnotí v Excelu. Ten druhý jen pláče a občas se usměje. A stejně mám z něj víc.
Chcete mě zpět v práci? Tak mi nabídněte něco, co mě tam dostane. Jinak radši třetí, čtvrté nebo páté dítě – a další papíry na úřad.
A co že to platíte z daní
Jo, už vás slyším: „Tak my makáme a ona si rodí a bere dávky!“
Přesně tak. A víte co? Tohle je férový obchod. Vy se stresujete v práci, já mažu zadek miminu. Vy platíte daně, já dostanu rodičák. A mezi námi – váš plat i tak za chvíli sežere inflace.
Já budu mít zatím další mimino, dalších tisíce na přídavkách a lístek na autobus zdarma.
Až stát padne, já budu mít klan
Nebudu mít penzijní spoření, ale budu mít rodinu. Možná nebudu „ekonomicky aktivní“, ale zato přežiju s úsměvem. A vy? Vy se jednou ohlédnete a zjistíte, že jste makali čtyřicet let, a stejně vás pošlou do háje.
Takže si svoje moralizování nechte. Já volím jinou cestu.
Rodím, pobírám, žiju.
A práce? Ta ať si počká.
Děkuji Nikole za příběh.
