Článek
„My si nežijeme špatně,“ říká třicetiletá Petra a usrkává kávu ze stylového termohrnku. Právě přišla z práce a má chvíli, než vyzvedne syna ze školky. Její partner dělá řidiče, ona pracuje v administrativě. Dohromady si vydělají něco málo přes čtyřicet tisíc čistého. To by na jednoho byla sotva průměrná mzda. Jenže oni jsou dva, plus dítě. A přesto si nemyslí, že jsou chudí.
Co to vlastně znamená „chudoba“?
Podle statistik patří mezi nízkopříjmové domácnosti, realita v jejich očích vypadá ale jinak. Mají auto, bydlí v nájmu, dvakrát do roka jedou na dovolenou – byť jen po Česku nebo do Chorvatska. Děti chodí na kroužky, občas si zajdou na večeři. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by žili v nouzi. Tak kde je tedy problém?
Děravý rozpočet a iluze stability
Petra i její partner si myslí, že s penězi hospodaří rozumně. Jenže když přijde řeč na úspory, přiznávají, že žádné nemají. „Když se něco pokazí, vždycky to nějak vyřešíme,“ říká Petra. To „nějak“ obvykle znamená půjčku od rodičů nebo menší úvěr. „Ale velké dluhy nemáme,“ zdůrazňuje.
Jenže jakákoliv nečekaný větší výdaj by pro ně znamenal pohromu. Stačí rozbitá pračka, větší oprava auta nebo delší nemoc jednoho z nich – a už by se dostali do spirály problémů. Přesto se chudí necítí. Proč? Protože zatím vždycky nějak vyšli.
Chudoba v Česku má novou podobu
Tradiční představu chudoby máme spojenou s lidmi, kteří si nemohou dovolit základní věci – jídlo, bydlení, léky. Jenže dnešní chudoba často vypadá jinak. Lidé, kteří jsou oficiálně „chudí“, jezdí v autech, mají chytré telefony a chodí do kaváren. Jenže žijí od výplaty k výplatě. Jakmile přijdou nečekané výdaje, ocitají se v problémech.
Hodně lidí si myslí, že chudoba znamená, že nemáte co jíst. Ale chudoba dnes znamená i to, že nemáte našetřenou rezervu na horší časy. A přesně tak žije obrovská část Čechů. Nejsou viditelně chudí, ale stačí jedna krize a všechno se zhroutí.
Sebeklam a pohodlná lež
Petra a její partner nejsou výjimkou. Podle statistik má až 60 % domácností problém vyjít s nečekaným výdajem nad 10 tisíc korun. Přesto si většina z nich nemyslí, že jsou chudí. Vlastně je to pochopitelné – chudobu si nikdo nechce připustit. Přiznat si ji by znamenalo přiznat si i svůj strach, svou zranitelnost.
Mnoho lidí se raději utvrzuje v tom, že „nežijí špatně“. Možná proto, že jim nikdo nevysvětlil, co to znamená finanční jistota. Možná proto, že pořád mají kolem sebe někoho, kdo je na tom ještě hůř. A možná proto, že přiznat si realitu by bylo příliš bolestné.
Jenže dokud si budou lidé jako Petra a její partner myslet, že jsou „v pohodě“, nic se nezmění. A jednoho dne, až přijde první skutečná krize, možná zjistí, že jsou na tom mnohem hůř, než si kdy dokázali připustit.
