Článek
Ráno, osm hodin. Člověk si chce dát kafe v kavárně, sednout si s notebookem a v klidu pracovat. ALE NE! To byste se nejdřív museli prodrat armádou důchodců, kteří už tam dávno sedí, popíjejí jedno kafe tři hodiny a vehementně okupují každý volný stůl.
Nepracují, nečtou, nevyužívají Wi-Fi. Jediné, co v kavárně dělají, je tlachání, pomalé usrkávání a blokování prostoru. Zatímco vy si potřebujete udělat svou práci, oni zrovna probírají, co včera říkali v televizi a kolik letos stojí rohlíky.
Důchodci si spletli kavárny s čekárnou
V každé normální zemi mají kavárny svůj rytmus – ráno je využívají lidé na práci, odpoledne studenti a večer se tam schází přátelé. V Česku? Kavárna po ránu = útočiště seniorů. Místo, kde není potřeba nic konzumovat, kde se dá přežít celé dopoledne na jednom hrnku turka, a kde jsou lidé s notebookem považováni za vetřelce.
Nechápejte mě špatně. Neříkám, že důchodci nemají právo si sednout na kafe. Ale sakra, nemůžou si ho dát třeba o dvě hodiny později? Nebo doma? Proč blokovat celé dopoledne prostor, který by mohli využít ti, co tam skutečně potřebují být?
Majitelé kaváren mlčí, protože se bojí
Každý majitel kavárny dobře ví, že důchodci jsou nejhorší zákazníci. Sedí dlouho, utrácí minimum, často ještě vyžadují speciální servis („tu pěnu mi dejte výš, slečno“) a vůbec neberou ohled na ostatní. Ale říct jim něco? To se nikdo neodváží.
Kdyby kavárnu zabraly partičky studentů na tři hodiny s jedním espressem, personál je rychle požádá, aby si něco dalšího objednali, nebo uvolnili místo. Ale jakmile tam sedí čtyři důchodkyně, které okupují nejlepší stůl, je ticho po pěšině.
Proč? Protože důchodce si do pusy nikdo nebere. Když vám blokují místo? Buďte zticha. Když prudí obsluhu? Nechte je být, jsou staří. A když kvůli nim musíte jít jinam? No tak běžte, kavárny přece nejsou jen pro vás!
Je třeba stanovit pravidla
V jiných zemích je normální, že kavárna po určité době očekává další objednávku. Sedíš hodinu? OK. Sedíš dvě? Objednej si něco dalšího. Sedíš tři hodiny nad jedním kafem? Čau, běž si sednout na lavičku!
Ale v Česku? Tady se radši necháme udusit smrští řečí o vnoučatech a podlomeném zdraví, než abychom řekli, že kavárna není azylový dům pro sociální tlachání.
Kdo chce pracovat, musí jinam
Co dělají ti, kteří by si rádi dali kávu a u toho pracovali? Hledají alternativy. Fast food, lavičku v obchodním centru, vlastní auto… Protože prostě není kde, pokud nechcete být doma.
A přitom by to bylo tak jednoduché. Důchodci, přijďte o dvě hodiny později. Dejte lidem prostor, kteří potřebují pracovat, a pak si v klidu můžete zabrat kavárnu na celé odpoledne.
