Článek
„Bude to lepší pro všechny.“
„Nezvládáme to.“
„Budeš mít péči a společnost.“
Když vám tohle říká vlastní rodina, myslíte si, že vás mají rádi. Že rozhodnutí poslat vás do domova důchodců bolí i je. Jenže časem zjistíte, že to byl jen dobře obalený vyhazov. Protože vás doma už nechtějí. Nehodíte se jim do života. Překážíte. A víc než vaše zdraví je zajímá to, aby měli klid.
Takže vás pěkně oblbnou řečmi o pohodlí, nových přátelích a kvalitní péči. A pak vás vysadí na prahu instituce, která se od vězení liší jen tím, že tu nemáte mříže. Jen neviditelné pouta – bezmoc, samotu a pomalý rozklad lidské důstojnosti.
Ne domov. Sklad starých těl.
Tomu říkají „domov“? Pokoj bez soukromí, jídlo bez chuti, den bez smyslu. Ráno vás vzbudí, i když nechcete. Umyjí vás, i když se stydíte. A pak vás celý den usazují, přesouvají, krmí, ukládají. Už nerozhodujete o ničem. Ani o tom, kdy si dáte čaj. Vaše tělo je jejich pracovní materiál. Váš život – směna, kterou si musí odbýt.
Jste číslo. Jste jméno v evidenci. Jste „ten pán z pokoje 208“, kterého musejí zvedat jeřábem, protože už nezvládá sám.
Společnost? Jestli vám nevadí sledovat smrt
Říkali, že nebudete sami. Jenže jakou cenu má společnost, když kolem vás den za dnem mizí další tváře? Lidé, co včera žili, dnes zmizeli – a nikdo o nich nemluví. Jen je někdo tiše odveze, převlékne postel a nastěhuje jiného.
Když se nadechnete, cítíte dezinfekci, moč a únavu. Když otevřete oči, vidíte ostatní, jak apaticky hledí do zdi. A když zavřete oči, doufáte, že se už třeba ani neprobudíte. Protože každý další den je kopie toho předchozího. Beze smyslu. Beze změny. Bez kontaktu s tím, co jste kdysi znali jako život.
Rodina? Už nemají důvod přijet.
Děti? Vnoučata? Jednou za měsíc. Na dvacet minut. S mobilem v ruce a výčitkami v hlase: „Ty se vůbec neusmíváš, babi.“
No jasně. Copak je důvod se usmívat?
Když jste byli doma, občas jste se hádali. Ale byli jste spolu. Teď si možná nehážete věci po hlavě, ale taky už nikoho nezajímáte. Vypadli jste z jejich života. Jako kdyby vás odvezli i z jejich paměti.
A přitom jste to vy, kdo jim kdysi vařil, prali jste jim plenky, utírali jim slzy, když měli rozbitá kolena. Jenže na to se zapomíná snadno. O to víc, když teď si stačí objednat „službu“.
Změnil život. Ukradl ho.
Ten domov vám skutečně změní život. Z aktivního člověka udělá trosku. Z prarodiče statistiku. Ze života čekárnu na smrt. A pak si někdo postěžuje: „Vypadá, že už to není ono. Chřadne nám.“
Nechřadnu. Jen se dívám, jak jste se mě zbavili, a ještě si to omlouváte jako starost a lásku.
Děkuji Marii za příběh.
