Článek
Každé volby se opakuje totéž. Strany, které nemají co nabídnout mladším voličům, vsadí sázku na jistotu – důchodce. Sliby o vyšších penzích, levnějším jízdném a dalších výhodách fungují spolehlivěji než jakákoli kampaň. Stačí pár hesel o úctě ke stáří a „zaslouženém klidu“ – a volební lístky se sypou.
Nikdo nezpochybňuje, že dnešní senioři pracovali tvrdě. Ale to pracujeme i my. Jen s tím rozdílem, že místo jistoty máme hypotéky, inflaci a nulovou perspektivu, že se důchodu vůbec dožijeme. A přesto právě tahle generace rozhoduje o tom, kdo nám bude vládnout.
Slevy místo systému
Důchodci masivně volí strany, které slibují „navýšení důchodů“, i když je to za cenu rozvráceného státního rozpočtu. Jako by nikomu nedocházelo, že ten systém někdo musí platit. Že když se rozdávají miliardy na dluh, někdo je bude muset jednou splatit.
Až příště pošleme stát do kolen kvůli předvolebnímu uplácení penzistů, připomeňme si, kdo tyhle sliby zhltl i s navijákem.
Mladí makají, staří volí
Největší ironií zůstává, že mladí lidé – ti, kteří tvoří budoucnost země – mají nejmenší volební účast. A ti, kterých se budoucnost prakticky netýká, rozhodují o všem. Včetně toho, kdo bude premiér, jaký bude daňový systém a kam půjdou investice. Výsledek? Dotace na lázně pro seniory místo investic do škol nebo bydlení.
Letošní volby: další zrada
I letos to bylo stejné. Kampaň cílená na seniory, sliby o „úctě ke stáří“ a stovky milionů navíc pro ty, kteří už dnes berou víc než pracující. A zase to vyšlo. Výsledky? Strany, které nemají žádnou ekonomickou odpovědnost, ale zato umí slibovat první poslední.
A my? My jen přihlížíme, jak se nás další generace prodala za pár drobných navíc. Zase.
Kdy si konečně řekneme dost?
Nejde o nenávist ke starším lidem. Jde o systém, ve kterém se krátkodobé sobecké zájmy jedné skupiny nadřazují zájmům celé společnosti. O to, že se z voleb stává nákupní centrum, kde „nejvýhodnější nabídka“ vítězí nad zdravým rozumem.
Pokud si jako společnost necháme diktovat budoucnost od těch, kdo už v ní žít nebudou, nemůžeme se divit, že zůstáváme stát na místě.
Je čas přestat být zticha. Protože příště už možná nebude co zachraňovat.
