Článek
Někdo žije skromně. Dřou s manželem oba, o víkendu sekají zahradu, místo moře jedou na chatu, a když se rozbije pračka, počkají s opravou do výplaty. A pak vidí, jak se sousedka samoživitelka fotí s nejnovějším iPhonem, děti posílá na kroužky za tisíce a na večeři si objednává sushi. Kde na to bere? Na sociálce.
Přestalo být cool žít podle možností. Dnes se nenosí spořit, ale půjčovat si. Na auto, na vánoce, na školní výlet. I když člověk nemá ani na složenky. Když to praskne, přijde exekutor a znovu: stát pomůže. Protože přece musíme chránit slabé.
Dluhy bez viny
Jenže jsou ti lidé opravdu slabí? Nebo jen nechtějí slyšet slovo „ne“? Doba, kdy se na dovolenou šetřilo rok, je pryč. Dnes stačí pár kliknutí a úvěr na Kanáry je doma. To, že pak nezbyde na obědy pro děti, je problém školy. A že nebude na nájem? No tak to holt zaplatí úřad práce.
Je to nový model zodpovědnosti: neřeším, jak to splatím. Hlavně, že si teď užiju. A stát to nějak zalepí. Jenže stát, to jsme my ostatní. Všichni, kdo platíme daně. My doplácíme na to, že někdo nezná rozdíl mezi potřebou a rozmarem.
Solidarita není bezedná
Aby bylo jasno: nikdo nechce, aby děti hladověly. Ale rozdíl mezi pomocí a zneužíváním je obrovský. A právě ten dnes mizí. Jakmile někdo začne kritizovat systém, označí ho za necitlivého. Ale kdo chrání ty, kteří žijí poctivě, neutíkají do dluhů a nečekají s nataženou rukou?
Mít nízký příjem není ostuda. Ale utrácet peníze, které nejsou vaše, a pak brečet na úřadě – to je ostuda. A my bychom ji neměli omlouvat. Ani financovat.
Kde je dno?
Všechno má svoje hranice. I solidarita. Dokud bude normální, že si lidé s nulovými příjmy kupují věci, na které nemají, bude tenhle stát padat hlouběji. A ti, kdo to celé táhnou, už toho mají dost.
Je čas říct nahlas: životní úroveň by se neměla odvíjet od schopnosti brát dávky a utíkat před exekutory. Ale od schopnosti žít z toho, co si vydělám. Protože jinak už brzy nebude z čeho brát.
