Článek
Ležela za ručníky, zabalená v tašce. Modrá bunda s kapucí, uvnitř bílý kožíšek a na zipu malé kovové autíčko. Velikost pro několikaměsíční dítě.
Máma jinak věci nehromadila. Staré nádobí rozdala, tátovy obnošené košile nastříhala na hadry. Ale pokaždé, když jsem vytáhla tuhle bundu, řekla totéž.
„Tu nikam nedávej.“
Myslela jsem, že ji kdysi koupila ve slevě pro nějaké dítě v rodině a pak ji zapomněla darovat. Letos jsme přerovnávaly skříň, aby nemusela pro všechno lézt na stoličku. Bundu jsem zase držela v ruce.
„Mami, vždyť už by to mohlo někomu posloužit. Proč ji pořád schováváš?“
Nesebrala mi ji jako jindy. Sedla si na postel.
„Protože mi po něm nic jiného nezůstalo.“
Myslela jsem, že jsme jen dva
Máma ve dvaačtyřiceti znovu otěhotněla. Já jsem se to dozvěděla až o dvacet let později.
Mně tehdy bylo devatenáct, bydlela jsem na koleji a celé jaro se domů nedostala. Bratr už pracoval v zahraničí. Máma s tátou chtěli počkat, než nám to oznámí.
„Nejdřív jsem se bála. Potom už jsem se začala těšit,“ řekla.
Chlapečka ztratila v šestém měsíci těhotenství. Když jsem se vrátila domů, byla už z nemocnice zpátky. Táta mi předem řekl, že prodělala gynekologický zákrok a potřebuje klid.
Pamatovala jsem si, že ležela na gauči a nešla mi naproti ke dveřím. Víc jsem tehdy neřešila. Měla jsem zkoušky, brigádu a svého prvního vážného přítele.
Bunda z obchodu u nádraží
Koupila ji cestou z kontroly. Stála ve výloze obchodu, kolem kterého chodila do práce. Několikrát se u ní zastavila, než vešla dovnitř.
„Říkala jsem si, že mu na zimu bude akorát.“
Přejela prstem po autíčku na zipu. Máma ji už tehdy vyprala a připravila do skříně.
„Proč jste nám to neřekli aspoň potom?“
Táta nechtěl, abych se před zkouškami trápila. Máma na to zpočátku neměla sílu. A když se jí někdo ze známých snažil pomoct větou, že přece má dvě zdravé děti, přestala o tom mluvit úplně.
„Já jsem za vás byla vděčná. Jenže mně chyběl i on.“
Dvacet let jsem jí při úklidu nabízela pytel na věc, kterou si jako jedinou nechala.
Měl mít jméno
Omluvila jsem se za všechny ty poznámky o zbytečnostech. Máma zavrtěla hlavou.
„Vždyť jsi to nemohla vědět.“
Chvíli jsme seděly vedle sebe. Pak jsem se zeptala, jestli pro něj měli vybrané jméno.
Matěj. Po mámině dědovi.
Řekla to bez přemýšlení. Potom začala vyprávět, jak se s tátou nemohli shodnout, kam postaví postýlku. Do té doby jsem slyšela jen o ztrátě. Teď jsem poprvé slyšela o dítěti, na které se doma čekalo.
Bundu jsem složila. Nezeptala jsem se znovu, jestli ji opravdu potřebuje.
Zeptala jsem se, kam ji mám uložit.
