Článek
Opět jsme se dostaly do onoho slepého bodu. Moje matka, žena vychovaná v duchu hesla, že práce léčí vše a emoce jsou jen zbytečným luxusem, vynesla svůj ortel. Poté, co jsem se jí svěřila se svým záměrem vyhledat odbornou psychoterapeutickou pomoc, se mi dostalo stručného a dosti nevybíravého shrnutí: „Jsi prostě rozmazlená. Máš všechno, co potřebuješ, tak se v sobě tolik nevrtej a jdi raději něco dělat.“
Tento postoj je v naší společnosti hluboce zakořeněn. Pro generaci mých rodičů je duševní hygiena stále synonymem pro slabost nebo, v horším případě, pro duševní chorobu, která patří za zdi ústavů. Podle nich se problémy řeší zatnutím zubů, úklidem domácnosti nebo ignorancí. „Neřešit to“ je pro ně univerzální lék na úzkost, vyhoření i hlubokou nespokojenost.
Kult práce
Podle mé matky je deprese či úzkost pouze důsledkem přílišného množství volného času. „My jsme neměli čas na deprese, my jsme museli budovat a starat se,“ říkává s hrdostí v hlase. Jenže tato domnělá síla je ve skutečnosti jen neschopnost čelit vlastním vnitřním stínům. Práce v jejich podání není prostředkem k seberealizaci, ale únikem. Pokud se nezastavíte, nemusíte přemýšlet o tom, proč jste vlastně nešťastní.
Když se tedy rozhodnu do tohoto „systému mlčení“ zasáhnout a vyhledat pomoc, vnímá to matka jako osobní selhání. Jako by moje potřeba terapie říkala, že její výchova byla nedostatečná. Místo pochopení se mi tak dostává jen výčitek, že znevažuji všechno, co pro mě obětovala, protože se „mám přece příliš dobře na to, abych byla smutná“.
Rozmazlenost, nebo odvaha k růstu?
Pojem „rozmazlenost“ se v těchto diskusích stává zbraní. Matka jím označuje jakoukoli potřebu, která přesahuje základní materiální zajištění. Pokud mám střechu nad hlavou a jídlo na stole, nemám mít podle jejích měřítek žádný důvod k psychickým obtížím. Jenže žijeme v době, kdy pouhé přežívání nestačí. Chceme žít vědomě, chceme rozumět svým vzorcům chování a nechceme přenášet svoje nevyřešená traumata na další generace.
Terapie pro mě není únikem z reality, ale naopak jejím plným přijetím. Je to práce mnohem náročnější než drhnutí podlahy, protože vyžaduje odvahu podívat se do zrcadla a pojmenovat věci, které byly v naší rodině celá desetiletí tabuizovány.
