Článek
Pracuji v kuchyni domova pro seniory. Směny mi začínají brzy, celý den stojím na nohou a za chyby nesu odpovědnost. Když kolegyně onemocní, vezmu službu navíc, protože z něčeho musím zaplatit nájem, energie a jídlo.
Soused Roman bydlí o patro níž v obecním bytě. Naposledy měl stálou práci před deseti lety. Od té doby podle vlastních slov „nenašel nic, co by se mu vyplatilo“.
Když ráno odcházím, často ještě sedí s kamarády na balkoně. Když se odpoledne vracím, potkám ho před domem s pivem v ruce. Unaveně se mě zeptá, jak bylo v práci, a pobaveně dodá, že on by takhle žít nemohl.
V tom se shodneme. Já zase nechápu, jak může žít on.
Chudobou rozhodně netrpí
Netvrdím, že má luxusní život. Nejezdí drahým autem a nenosí značkové oblečení. Jenže také nemusí řešit budík, směny ani dovolenou schválenou vedoucí.
Pobírá dávky, má levnější bydlení a bokem pomáhá známým se stěhováním nebo drobnými opravami. Samozřejmě bez smlouvy a bez dokladu. Všechno mu jde na ruku. Kolik si skutečně vydělá, nevím. Sám se ale několikrát pochlubil, že když se všechno sečte, má k dispozici skoro stejně jako já.
Rozdíl je v tom, že já si z výplaty platím všechno. Jemu s částí nákladů pomáhá stát a peníze z příležitostné práce mu zůstávají.
„Nejsem blázen, abych makal za pětadvacet čistého,“ řekl mi jednou. „To se radši uskromním.“
Jenže uskromněný život podle něj znamená tři návštěvy hospody týdně, nový telefon na splátky a letní víkend u přehrady.
Pracující člověk je dobrý jen k placení
Nejvíc mě nerozčiluje, že Roman dostává pomoc. Sociální systém má chránit lidi, kteří onemocní, přijdou o práci nebo se sami starají o děti. Každý se může dostat do situace, kdy podporu potřebuje.
Rozčiluje mě, že člověk, který se práci otevřeně vyhýbá, dokáže v systému pohodlně přežívat roky. Zatímco ten, kdo každé ráno vstane, zaplatí plnou cenu za bydlení, dopravu i léky a ještě poslouchá, že si má vytvořit finanční rezervu, dře jako mezek.
Já rezervu nemám. Mám jen další směnu.
Nezávidím mu dávky. Závidím mu klid
Roman nemá víc peněz než já. Má ale něco, co si za svou výplatu nekoupím. Čas, odpočinek a jistotu, že když mu peníze dojdou, někdo mu alespoň se základními výdaji pomůže.
Mně stačí delší nemoc a celý rozpočet se sesype.
Nechci rušit dávky pro všechny ani trestat lidi v nouzi. Chci jen, aby se práce znovu vyplácela víc než schopnost naučit se v systému pohybovat a nic nedělat.
Protože stát, který pracujícímu člověku ponechá jen únavu a složenky, se nemůže divit, když si jednoho dne položí otázku: Proč já se vlastně ještě snažím?
