Článek
Mimo hranice naší republiky jsou Češi pověstní svým chováním. Stejně jako opilí Rusové, hluční Němci nebo odtažití Číňani, mají svá poznávací znamení, díky kterým většinu z nich poznáte v zahraničí na první dobrou. Se všemi níže uvedenými nešvary jsem se osobně setkala a upřímně, někdy se až stydím, když mám ve světě říct odkud pocházím.
Ponožky v sandálech
Není větší české klasiky než fusekle v sandálech. Je to jako český národní kroj moderní doby. Vůbec nevím, kde se tenhle příšerný zvyk vzal, ale navzdory tomu, jak strašně moc neestetické a buranské to je, Češi ty ponožky v sandálech vytrvale nosí dál. Je jim úplně jedno, kolik lidí se jim za to neskrývaně směje, hlavně, že jim v sandálech nepotáhne na nohy, či co.
Odnášení jídla ze snídaně
Švédské stoly ve stylu „all you can eat“ jsou obecně mezi cestovateli velice oblíbené. Ovšem zatímco ostatní národy si užívají možnost, dát si k snídani přesně to, na co mají chuť, Češi se narvou, div neprasknout. Přece si to zaplatili a tak se rvou, jak protržení, aby měli pocit dobře investovaných peněz. Alespoň pak mají po dovolené důvod si stěžovat na nabraná kila. Bohužel ani snídaně za tři jim nestačí a ještě děsně nenápadně z jídelny vynášejí jídlo „na potom“. Máloco, je tak směšné, jako když se pokoutně rozhlédnou, jestli se nikdo nedívá a pak si strkají do kapes či kabelek pečivo, aby ušetřili pár euro až budou mít později hlad. Nejhorší na tom je, že je všichni vidí, včetně rezignovaného personálu. S tím maskováním se ve skutečnosti vůbec nemuseli obtěžovat, nikdo by za nimi neběžel a o ten kus pečiva by se s nimi netahal. Ve skutečnosti si z toho a české „nenažranosti“ dělají všichni jen legraci.
Basy piva na pláži
Češi vypijí průměrně 128 litrů piva ročně na osobu. (Zajímalo by mě, kdo pije těch 127 litrů za mě, protože pivo nepiju a během roku ho víc než litr nespotřebuji.) Každopádně při takhle vysoké spotřebě je pro většinu Čechů prakticky nemožné vyrazit na vícedenní dovolenou a nepřibalit si s sebou alespoň jednu basu milovaných pivsonů. Pohodičce, kdy sedí na pláži a popíjejí lahváče, se jen tak něco nevyrovná a přece za něj nebudou platit ty zahraniční předražený ceny.
Řvaní po dětech
Jakmile se někde na pláži nějaká ženská rozeřve na svoje děti, můžete si být jistí, že se v naprosté většině případů jedná o českou „maminu“. Ty jsou pověstné nejen tím, že nezvládají svoje emoce, ale také tím, že logiku, rétoriku a trpělivost nahrazují křikem a výhružkami typu: „Ti jednu fláknu!“ Většinou je k takovému tyátru vyprovokuje to, že jejich dítě na první povel nevyleze z vody nebo nenechá všeho, co mělo rozdělané a neběží za ní, když zavelela. Já sice chápu, že je otravné, když dítě neposlechne hned na poprvé, ale myslím si, že je dobré si uvědomit, že je to taky člověk, a když je zrovna naprosto zabrané do stavění hradu z písku, tak se prostě nepřiběhne napít na první zavolání, protože má jiné priority. Je obrovský rozdíl mezi tím, když dítě neposlechne v tom, aby neběhalo do frekventované silnice a tím, že se nepřijde hned napít. A reakce rodičů by měla být pro tyto případy naprosto odlišná. Jsou prostě situace, kdy je nesmyslné od dítěte vyžadovat naprostou poslušnost a matky, které ji vyžadují vždy a za všech okolností si akorát něco dokazují.
Do you spík česky?
Většina Čechů, zejména starší generace, nejsou příliš jazykově vybavení. Přesto se v cizině ze všech sil snaží domluvit. Když selže metoda „ruce, nohy“, zvolí „osvědčený“ způsob, který podle nich prostě zabrat musí. Pomalu, zřetelně a hodně nahlas, vyslovují česky svůj požadavek a je jim úplně jedno, jestli ho říkají Chorvatovi, Egypťanovi, Francouzovi nebo třeba Italovi. Říkají to přece tak pomalu, že by to pochopil každý, tak proč se ti cizinci tváří, že jim nerozumí?!
Jaké nešvary a trapné chování našich spolukmenovců jste v zahraničí zaznamenali vy?
