Článek
Nevím přesně, kdy se to stalo. Možná to začalo pozdějším usínáním. Možná tou chvílí, kdy mě přestal líbat na krk. A možná už tehdy, když jsme se jeden večer otočili zády a ráno dělali, že je všechno v pohodě.
Ale jednoho dne jsem se probudila a došlo mi, že už nejsme milenci. Ani partneři.
Já jsem hospodyně. A on? Nejspíš spolubydlící s vlastní rutinou, bolavým ramenem a nezájmem o cokoli, co souvisí s mou touhou.
Nešlo o žádnou krizi. Jen tiché, pomalé uvadání.
Nevyčítal mi nic. Nekřičel. Jen přestal. Dotýkat se. Chválit. Chtít.
Ze začátku jsem se ptala. Hledala výmluvy. Únava, práce, stres. Jenže mě taky bolí záda, mám práce nad hlavu – a přesto mám chuť. Na blízkost. Na dotek. Na potvrzení, že jsem pro něj pořád žena, ne jen součást interiéru.
Přestali jsme spolu spát. A s tím odešlo všechno, co nás drželo nad vodou.
Řeknete si – sex není všechno. Ale je to zatraceně důležité. Protože ve chvíli, kdy zmizí doteky, začne mizet i všechno ostatní.
Komunikace. Napětí. Jiskra.
Zbyde jen provoz.
A já jsem teď ta, co nakupuje, uklízí, připomíná mu termín u zubaře. Připomínám se mu.
A on? On si večer pustí seriál. Anebo se rovnou otočí zády.
Mám doma chlapa, který mě přestal chtít. Ale nahlas to neřekne. A já se dusím mezi mlčením a vlastní studem.
Protože co si budeme – ženská, co si stěžuje, že nemá sex, je prý buď frigidní, nebo přehnaná.
Jenže co když se prostě jen rozpadla rovnováha?
Co když mě přestal milovat, ale nemá koule to říct?
A tak tu sedím. Krmím ho, pečuju o něj, uklízím za ním stopy. Ale nikdo už neutírá stopy po mně.
A když se večer podívám do zrcadla, vidím někoho, kdo se změnil. Ne kvůli stárnutí. Ale kvůli zanedbání.
Toužím po lásce. Po pozornosti. Po vzrušení. A místo toho mám čisté povlečení a mlčení v posteli.
Říkám si – jak dlouho ještě? Jak dlouho budu sama vedle někoho, kdo mě kdysi chtěl a teď mě bere jako samozřejmost?
Neříká, že mě nemiluje. Ale ani to neříká naopak.
A mezi těmi dvěma tichými větami žiju.
A tiše vadnu.
Nechci ho podvést. Ale čím déle mě ignoruje, tím víc mě napadá, jaké by to bylo, kdyby si na mě někdo zase vzpomněl.
Možná jednou přijdu domů, a nebude už proč se vracet.
Protože láska bez sexu je jen přátelství.
A manželství bez doteků? To je výživový doplněk k samotě.
A já už nechci být jeho nevýrazná ženuška.
Chci být zase milenka.
Nebo nebudu nic.
