Ukradla mi z košíku poslední oleje v akci. Počkala jsem si na ni před obchodem a nestačila se divit

Nevím, kde se bere ta arogance. Ten pocit nadřazenosti, že když má někdo nalakované nehty, kabelku od Michaela Korse a řídí bílý Mercedes, může si dovolit všechno. I sáhnout cizím lidem do košíku. A to doslova. Neobrazně. Žádná metafora – ta ženská mi fakt ukradla dva poslední oleje z mého nákupního vozíku. A ještě se tvářila jakoby to byla spravedlnost.

Byla jsem v Lidlu. Třetí týden po výplatě, kdy už zůstatek na účtu začíná klesat nebezpečně blízko nule. Měla jsem přesně spočítáno, co koupím, kolik co stojí, a že slunečnicový olej je teď za 29,90, takže vezmu dva a bude na vaření i na pečení.
Než jsem se otočila, abych sáhla po mouce, ta paní – výstavní kus české buržoazie s umělým úsměvem a očima, které vás rentgenují – sáhla do mého košíku a bez jediného slova vzala ty dva poslední oleje.

Nešlo o těch šedesát korun. Ani o olej.
Šlo o princip. O to, že se mě někdo pokusil přesvědčit, že když jsi chudší, máš mlčet. Když jsi obyčejná, máš uhnout. Když nejsi jako ona, jsi nula.
Jenže to se přepočítala.

„Promiňte, ale ty oleje jsem měla já,“ řekla jsem jí, když jsme se potkaly u pečiva.
„Tak si je kup jindy. Dneska už nejsou,“ odpověděla a ještě se ušklíbla.
Bez omluvy. Bez studu. Jako kdyby sáhnout do cizího košíku bylo úplně v pořádku.

Neměla jsem v plánu dělat scénu. Ale když jsem ji viděla u pokladny, jak se uculuje pokladní a platí kartou za luxusní nákup, kde moje oleje ležely na vrcholu jako koruna celé arogance, rozhodla jsem se:
Počkám si.
Před obchodem.
Klidně jako nějaká mstící se babizna, když to tak chcete nazvat. Ale bylo mi to fuk.

„Ty oleje byly moje,“ řekla jsem jí, když vycházela.
„Tak si příště hlídej košík, chudinko,“ odpověděla.
Chudinko.
To slovo mi explodovalo v hlavě.

Udělala jsem krok, sáhla jí do tašky, vytáhla oleje a řekla:
„Tak si příště hlídej tašku, princezno.“
Hodila jsem jí pod nohy šedesát korun a odešla.
Bez křiku. Bez omluvy. Bez jediného dalšího slova. Protože nic dalšího nebylo třeba.

Nevěděla, co říct. Nečekala odpor.
V tomhle světě si totiž lidi jako ona zvykli, že si můžou dovolit všechno. Že se jich ostatní bojí. Že chudší a obyčejnější lidé mlčí a nebrání se.
Tentokrát ne.

Bráním svoji důstojnost. Bráním svoje právo na respekt. A když to nejde po dobrém, jde to po vlastních pravidlech.
Možná nejsem elegantní. Možná neřídím drahé auto. Ale mám páteř. A když si někdo myslí, že si může vzít, co chce – a ještě mě za to urážet – tak si zaslouží přesně to, co jsem udělala.