Článek
Když jsem byla malá, rodinný výlet znamenal termosku s čajem, chleby s máslem a okurkou, deku a maximálně desetikorunu na nanuka. Dneska? Dětem se nanuk za třicet hnusí, protože „má málo čokolády“. Deka se nenosí, jídlo se kupuje cestou. A zatímco vy počítáte drobné, děti brečí, že chtějí z trampolíny rovnou na lezeckou stěnu a pak do aquaparku. A že to celé dnes „není nic extra“.
Rodinný výlet dnes není o společném čase, ale o finanční akrobacii. Dva dospělí, dvě děti. Vstupné na hrad? 880. Parkovné? 150. Oběd? Dva řízky a čtyři limonády za 620. Zmrzka, suvenýr, palačinka, atrakce, kafe, další atrakce, hřiště s placeným vstupem… A najednou se díváte do peněženky a zbývá vám tolik, že se začínáte modlit, aby děti nechtěly na záchod. Protože ten je samozřejmě rovnou za třicet kaček.
Kde je smysl?
Když se mě někdo zeptá, proč se mi už nechce nikam jezdit, odpovím jednoduše: protože jsem znavená z placení za každou zatracenou minutu volného času. Co se to stalo s touhle zemí, kde i les má vstupní bránu a parkoviště pod skálou vybírá „dobrovolný“ příspěvek 200 Kč?
Z výletu se stala soutěž o to, kdo má víc. Kdo má dražší krosnu, lepší boty, větší bábovičky a fotky dětí u kýčovitější atrakce. Když si troufnete zabalit svačinu a jít po svých, jste socka, která si kazí zážitek. Tak sedíte v koutě, zatímco vedle jiná matka vysvětluje synovi, že dneska už výlet bez zastávky u stánku s bubble tea nemá cenu.
Děti to nechtějí. My to chceme
Co je ale největší paradox? Že to často nejsou děti, kdo tu spirálu roztáří. Děti by klidně běhaly bosky po lese a byly nadšené z klacku, co vypadá jako meč. Ale rodiče se snaží se „neztrapnit“. Nebýt trapní. Dát jim „to nejlepší“. Za každou cenu. Doslova.
A tak do sebe tlačíme fastfood na benzínce, protože restaurace byla nad náš rozpočet, zatímco děti na zadním sedadle usínají unavené z toho, jak musely „mít zážitek“. My dospělí pak sedíme doma, koukáme do výpisu z účtu a říkáme si, že to byl fajn den. Až na tu cenu. Až na tu vyčerpanost. Až na ten stres.
Opravdu to má takhle vypadat?
Jestli má rodinný výlet stát víc než víkendový pobyt ve dvou, tak je něco sakra špatně. Ale chyba není v dětech. Ani ve stáncích. Chyba je v tom, že jsme zapomněli, proč ty výlety děláme. Kvůli zážitkům? Kvůli sobě navzájem? Nebo kvůli fotce na Instagramu?
Začínám mít pocit, že levnější by bylo zůstat doma, pustit si na YouTube video z nějakého hradu a říct si: „Tak tam mohli být taky. Takhle by to vypadalo.“
Ale i za ten YouTube bude za chvíli prémiové členství. Takže… připravte si peněženky. Zase.
