Článek
Vracela jsem se dřív. Měla jsem být u mámy. Ale osud rozhodl jinak a dnes mu za to děkuju. Ve dveřích jsem slyšela smích. Ne jeho. Její. Takový ten afektovaný, přidušený smích, co vydáváte jen, když jste nazí a ruce na vašem těle nejsou vaše.
Ztuhla jsem. Otočila se ke dveřím. A pak jsem si všimla – dvoje boty. Jeho. A její. Ty podpatky s červenou podrážkou, co jí vždycky klapaly po chodbě. A které jsem jednou ironicky pochválila. A ona se na mě usmála tím svým „já jsem nad věcí“ úsměvem. Už tehdy to věděla.
V naší ložnici. V NAŠÍ posteli.
Nevím, proč jsem tam šla. Možná jsem pořád věřila, že si jen pustil film a že ona je… co vlastně? Rozvoz jídla, co se přezul? Ne. Nechtěla jsem to vidět. Ale viděla jsem všechno.
Byli nazí. Její nehty zarývající se do jeho zad. Jeho úsměv, který zmizel, když mě uviděl. A pak ten trapný moment, kdy se oba snaží zachránit, co už je dávno mrtvé. Předstíraná lítost a stud.
„To není, jak to vypadá.“ Klišé. A já stála s jídlem v ruce jako totální hlupačka. V lodičkách. S rozmazanou řasenkou. A srdcem na kousky.
Zrada s příchutí výsměchu
Vždycky se o něj zajímala až moc. Otvírala mu výtah, pomáhala s nákupem, jednou mu dokonce přinesla buchtu „jen tak“. A on? Samozřejmě: „Buď ráda, že se mnou flirtují, alespoň víš, že je o mě pořád zájem“ Dneska vím, že se mi smál do obličeje.
Nechal mě doma vařit, starat se, plánovat budoucnost a přitom mě systematicky podváděl. Ne jen tělem, ale i lhostejností. A to bolí víc než facka.
Šanci? Ne. Už nikdy.
Neomluvil se. Ne doopravdy. Jen blekotal něco o slabosti, o tom, že jsme měli krizi. Krizi? Já si myslela, že plánujeme rodinu. On plánoval, kdy se na chodbě potká s ní.
A tak jsem mu poděkovala. Za upřímnost, i když nechtěnou. Za to, že mi ukázal, kdo doopravdy je. Klíče jsem mu hodila na stůl. A s nimi i tu představu, že je „ten pravý“.
Největší zrada? Ne od něj. Ale od sebe.
Protože já to tušila. Měsíc předtím se mě přestal dotýkat. Začal pozdě chodit domů. Telefon měl otočený displejem dolů. Ale já mlčela. Protože jsem se bála pravdy. A doufala, že naše láska vydrží všechno. Nevydrží. Ne vědomou zradu.
Dnes už se nebojím. Naučila jsem se, že když tě někdo zradí, není to tvoje chyba. Ale tvoje chyba je, pokud s ním zůstaneš.
